Lidoopi dokážou předstírat hru s neexistujícími předměty, měnit svá přesvědčení podle síly nových informací a pamatovat si známé tváře i po více než čtvrt století. Série studií z posledních let, které shrnuje britský list The Guardian, výrazně mění pohled vědců na mentální schopnosti nejbližších příbuzných člověka a zpochybňuje dřívější představy o jedinečnosti lidské mysli.
Bonobo Kanzi se v roce 2024 v zařízení Ape Initiative v americkém Des Moines zapojil do prvního systematického pokusu, který u lidoopů sledoval schopnost předstírané hry. Na stole stály průhledné plastové kelímky a džbán. Výzkumník do nich „naléval“ neexistující džus a Kanzi měl určit, který kelímek nápoj obsahuje. Správně volil ve 34 z 50 pokusů. Když dostal na výběr mezi skutečným a předstíraným džusem, ve 14 z 18 případů sáhl po skutečném. Výsledky zveřejnil časopis Science.
Vedoucí autorka studie Amalie Bastosová ze skotské univerzity v St. Andrews připomíná, že podobné pokusy opakovaně narušují představu o výjimečnosti člověka. „V našem oboru se často objevují tvrzení, čím vším je člověk jedinečný. Pak to ale vědci ověří a zjistí, že zase tak jedineční nejsme. I zvířata dokážou vytvářet druhou rovinu reality, tedy představivost,“ uvedla.
Věda podcenila inteligenci lidoopů
Ještě před několika desetiletími by Kanziho výsledky vědci považovali za nepravděpodobné. V 90. letech už sice uznávali, že lidoopi řeší problémy, používají nástroje, vytvářejí pevné sociální vazby, učí se znaky a poznají se v zrcadle, otázky představivosti, kultury nebo chápání mysli druhých však zůstávaly otevřené.
Schopnost měnit názor podle kvality důkazů prokázali šimpanzi v rezervaci Ngamba v Ugandě. Výzkum vedla srovnávací psycholožka Hanna Schleihaufová z Utrechtské univerzity. V každém pokusu stály před šimpanzem dvě krabice, jejichž obsah neviděl. Výzkumník nejprve jednou z nich zatřásl. Zvuk naznačoval, že by uvnitř mohlo být jídlo. Šimpanz si na základě tohoto nepřímého signálu vybral, kterou krabici chce.
Tím ale pokus nekončil. Vědci následně otočili druhou krabici tak, aby šimpanz dovnitř přímo viděl. Uvnitř ležel předmět připomínající jablko, tedy mnohem přesvědčivější důkaz přítomnosti potravy než původní zvuk třesení.
Šimpanz pak dostal možnost své rozhodnutí změnit. Mnozí to skutečně udělali – opustili původní volbu založenou na slabším nepřímém signálu a přešli ke krabici, která nabízela silnější a přímý důkaz. Zvířata tak nejednala setrvačně, ale dokázala své rozhodnutí přehodnotit podle nových informací.
„Pokud máte pro nějaké přesvědčení určitý důvod a pak zjistíte, že tento důvod neplatí, měli byste se svého přesvědčení vzdát. A přesně to šimpanzi dělali,“ uvedla Schleihaufová.
Sloní paměť šimpanzů
Další výzkum se zaměřil na dlouhodobou paměť. Tým kognitivního vědce Christophera Krupenyeho z Univerzity Johna Hopkinse ukazoval šimpanzům fotografie bývalých členů skupiny vedle snímků neznámých jedinců. Pomocí sledování očí vědci zjistili, že zvířata věnovala výrazně více pozornosti tvářím, které znala. Jeden šimpanz takto poznal dva někdejší druhy, které neviděl 26 let.
Vědci také stále častěji mluví o kultuře u lidoopů. Filozofka Kristin Andrewsová upozorňuje, že různé skupiny šimpanzů používají stejná gesta s odlišným významem. V jedné komunitě znamená kousnutí do listu výzvu ke hře, v jiné signalizuje zájem o páření. Některé skupiny používají dřevěná kladiva, jiné kamenná. Jedinci, kteří přecházejí mezi skupinami, se tak musí učit nové „zvyky“ podobně jako lidé v cizím prostředí.
Podle Andrewsové by tyto kulturní rozdíly měly hrát roli i v ochraně přírody. Nejde jen o záchranu druhu jako celku, ale také o zachování jedinečných kultur jednotlivých populací, které mohou nenávratně zmizet, i když druh přežije.
Všech sedm druhů lidoopů dnes patří mezi ohrožené či kriticky ohrožené. Vědci upozorňují, že čas na hlubší pochopení jejich vnitřního světa se krátí stejně rychle jako jejich počty v přírodě.
