Vědci zjistili, že šimpanzi, naši nejbližší žijící příbuzní, dokáží rozpoznat své „přátele“, které neviděli více než dvacet let. Jedná se zřejmě o nejdéle trvající paměť, jaká kdy byla zaznamenána u jiného tvora, než je člověk.
Šimpanzi si pamatují své „kamarády“ i desítky let
Výzkum je zatím nejlepším důkazem, že dlouhodobá paměť u lidí, šimpanzů učenlivých a šimpanzů bonobo pravděpodobně pochází od našeho společného předka, který žil v době před šesti až devíti miliony let.
Vědci ve studii použili infračervené kamery, jimiž sledovali oči primátů. Díky tomu dokázali zaznamenat, kam se bonobové a šimpanzi dívali, když jim biologové ukázali snímky jiných bonobů nebo šimpanzů. Na jednom obrázku byl přitom vždy cizí člověk, na druhém bonobo nebo šimpanz, s nimiž účastník žil rok nebo déle.
- Šimpanz bonobo je jeden ze dvou druhů rodu šimpanz; druhým je známější šimpanz učenlivý. Od něj se liší vzpřímenou chůzí, matriarchátem, rovnostářskou kulturou a významnou rolí pohlavního styku v jejich společnosti.
Vědci zjistili, že oči primátích účastníků studie se výrazně déle zdržely na obrázcích těch, s nimiž dříve žili. To naznačuje, že je mohli do nějaké míry rozpoznávat. V jednom případě bonobí samice jménem Louise neviděla svou sestru Lorettu ani synovce Erina více než 26 let. Když ale vědci ukázali Louise jejich snímky, její oči se na ně jasně zaměřily.
„Tato zvířata se navzájem bez problémů rozeznají,“ uvedla psycholožka Laura Simone Lewisová, která výzkum zveřejněný v odborném žurnálu Proceedings of the National Academies of Sciences vedla.
Účastníci se navíc déle dívali na zvířata, s nimiž měli pozitivnější než nepřátelské vztahy. Jinými slovy: zdálo se, že si víc pamatují přátele než nepřátele. „Nevíme přesně, jak tato paměť funguje, ale víme, že trvá celé roky,“ řekla Lewisová. „Tato studie nám neukazuje, jak moc se lišíme od ostatních primátů, ale jak moc jsme jim podobní a jak moc jsou oni podobní nám.“
Výsledky rozšiřují dosavadní poznatky o dlouhodobé paměti u zvířat a také přinášejí otázky, které mají zásadní význam pro evoluční biologii a psychologii. Hlavní z nich zní: „Jak se u lidí vyvinula tak dobrá dlouhodobá paměť?“ Předchozí studie ukázaly, že například havrani si pamatují lidi, kteří je podvedli, a dokáží si vybavit sociální vztahy podivuhodným způsobem. Sociální paměť delší než jen několik let byla dříve zdokumentována pouze u delfínů, u nichž studie zjistily, že dokáží rozpoznat hlasy až po dobu dvaceti let. „Šimpanzi a bonobové si mohou pamatovat stejně dlouho – nebo ještě déle,“ doplňuje Lewisová.
Genealogické tabulky šimpanzích rodů
Tento projekt mohl vzniknout až po mnoha letech pozorování. Autoři vyšli z práce vědců, kteří se se studovanými zvířaty setkávají po měsících nebo letech. Když se po dlouhé době vrátili, chovali se bonobové a šimpanzi, jako by pokračovali tam, kde skončili. Výzkumníci se proto rozhodli zjistit, jestli jsou tyto pocity reálné.
Vědci nejprve museli identifikovat bonoby a šimpanze, kteří byli odděleni od svých „přátel“ nebo „rodiny“. Autoři studie přiznávají, že tyto pojmy jsou čistě lidské a u zvířat, byť tak inteligentních, jako jsou primáti, mají jiné významy. K oddělení jedinců dochází nejčastěji, když se šimpanz či bonobo musí přemístit do jiné zoologické zahrady, aby se zabránilo nepatřičnému křížení.
Když pak měli vědci v ruce seznam párů roztroušených po zoologických zahradách v Evropě a Japonsku, museli dohledat fotografie, které by účastníkům ukázali. Nemohly to však být jen tak ledajaké snímky. Potřebovali kvalitní snímek pořízený přibližně v době, kdy se zvířata viděla naposledy. To bylo hlavně u jedinců oddělených před delší dobou složité. Například samice Louise byla od svých příbuzných oddělena už kolem roku 1995.
Vzpomínky, paměť, vnitřní svět
Studie ukázala, že při rozpoznávání obrazů se něco děje s myslí primátů. Není ale zatím jasné, o jaký druh vzpomínek se jedná a jaká centra se v mozku aktivovala. Mohlo jít o podobné vzpomínky se živými obrazy, jaké mají lidé? Nebo jen o jistou povrchní zvědavost? A jsou primáti schopní si na základě těchto starých vzpomínek představovat, jak by tito příbuzní mohli vypadat dnes? To jsou otázky, na které zatím autoři práce nemají odpovědi, chtěli by je ale získat při pokračování výzkumu.
