Co rozhoduje o tom, jestli má člověk nadváhu? Největší vliv má životní styl, ale už řadu let se ví, že významnou roli hrají i zděděné vlastnosti. Jenže ani geny nemohou plně vysvětlit dědičný sklon k nadváze. Vědci teď popsali, jak významný vliv hraje takzvaná epigenetika.
Nejen dědičnost a životní styl mohou za obezitu. Vědci popsali třetí faktor
Lidé s nadváhou, zejména ti se značnou, jsou vystaveni zvýšenému riziku řady závažných onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby, cukrovka i rakovina. Jedná se o stále palčivější zdravotní problém, který se stal v průběhu 21. století civilizačním. Podle Světové zdravotnické organizace mají v evropském regionu dva ze tří dospělých nadváhu nebo jsou obézní.
Stále ale není úplně jasné, co rozhoduje o tom, jestli lidé začnou nadváhou trpět. Vedle životního stylu hrají významnou roli genetické predispozice. Podobnost indexu tělesné hmotnosti (BMI) u jednovaječných dvojčat se pohybuje od 40 do 70 procent. Jasným důkazem je, že dokonce i jednovaječná dvojčata vychovávaná v různých rodinách mají BMI velmi podobné.
Vědci už také v minulosti popsali několik genetických variant, které ovlivňují tělesnou hmotnost a s ní i riziko vzniku obezity. Problém je, že i když se vliv těchto faktorů sečte, stále to nedokáže úplně vysvětlit původ obezity u spousty lidí. Výzkumníci proto už před několika lety začali mít podezření, že musí existovat další negenetické faktory, které ovlivňují náchylnost člověka k nadváze.
Němečtí vědci z berlínské univerzitní nemocnice Charité nyní přiblížili, že riziko nadváhy se zvyšuje u žen, které mají zvláštně formátovaný kód DNA v jednom konkrétním genu, jenž je spojený se sytostí. Tento gen se ale nemění pomocí dědičnosti, nýbrž vlivem vnějších podmínek.
Třetí faktor
Tým pod vedením endokrinologa Petera Kühnena zjistil, že riziko nadváhy se u žen zvyšuje přibližně o 44 procent, pokud na genu POMC (pro-opiomelanokortin), který je zodpovědný za pocit sytosti, ulpívá obzvláště velký počet metylových skupin.
Metylové skupiny jsou drobné chemické jednotky, které tělo používá k označení písmen v kódu DNA, aby aktivovalo nebo deaktivovalo geny, aniž by se změnilo pořadí písmen v DNA. Jinými slovy, je to podobné, jako bychom označili část textu tučně. Nijak to nemění samotný význam písmen a slov, ale na čtenáře to dopadá. Tento typ „formátování DNA“ věda zná jako takzvané epigenetické značení.
Tým vědců pro svou studii analyzoval „formátování“ genu POMC u více než jedenácti set lidí. U obézních žen s BMI nad 35 nalezli více metylových skupin připojených ke genu pro pocit sytosti než u žen s normální tělesnou hmotností. „Zvýšení rizika obezity o 44 procent je přibližně stejné jako účinek, který byl pozorován i u jednotlivých variant genů,“ říká Kühnen. Podle něj to je dost, ale nejde to použít jako výmluva „že má člověk obezitu v genech“.
„Socioekonomické faktory mají mnohem silnější vliv. Mohou zvýšit riziko dvakrát až třikrát,“ vysvětluje. „Pokud jde o to, proč se efekt metylace projevuje pouze u žen, to zatím nevíme.“
Gen POMC je „formátován“ velmi brzy během embryonálního vývoje. „To naznačuje, že se vytváří krátce po splynutí vaječných a spermatických buněk, tedy ještě předtím, než se oplodněné vajíčko rozdělí na dva zárodky dvojčat,“ vysvětluje Lara Lechnerová, která se na studii významně podílela. To podle ní znamená, že klíčová je velmi raná fáze těhotenství.
Co ovlivňuje formátování
Co ale ovlivňuje, jak toto formátování probíhá, a co má ten hlavní vliv na vznik rizika nadváhy? Dřívější studie naznačily, že by za tím mohly být některé látky, které dodávají metylové skupiny. Patří mezi ně hlavně betain, methionin a kyselina listová, které člověk obvykle získává stravou.
Podle nově vyvinuté metody, kterou v Charité vymysleli, tomu tak ale není. „Kyselina listová, betain a další živiny mají na rozsah metylace omezený vliv,“ poznamenává Kühnen.
„Pozorovali jsme, že systém formátování DNA je celkově velmi stabilní a buňky kompenzují drobné výkyvy v přísunu živin. Variabilita tohoto formátování se vyvíjí náhodně. To znamená, že zatím není možné to zvenčí ovlivnit.“ Samozřejmě stále zůstává ve hře i možnost, že nějaký takový vliv existuje, ale vědci ho nedokázali odhalit.
Léky mohou pomoci
Poněkud překvapivě proto může znít, že přinejmenším teoreticky by ženy se zvýšeným rizikem vzniku obezity v důsledku metylace genu POMC mohly dostávat léky, které by jim pomohly zhubnout. Naznačují to první studie čtyř silně obézních žen a jednoho muže s přesně tímto typem formátování genu pro sytost.
Všichni dostali lék, který omezuje pocit hladu a který už byl schválený k léčbě obézních pacientů s mutací genu POMC. Během tří měsíců po zahájení léčby pociťovalo všech pět pacientů menší hlad. Zhubli v průměru o sedm kilogramů, tedy asi pět procent své tělesné hmotnosti. Někteří z nich v léčbě pokračovali a i nadále hubli.
„To naznačuje, že gen POMC, který prošel epigenetickými změnami, lze ve skutečnosti potenciálně řešit pomocí léků,“ dodává Kühnen s tím, že bude zapotřebí dalších rozsáhlých kontrolovaných studií, které by ukázaly, jestli by léčba tímto lékem byla účinná i po delší dobu – a pokud ano, jak účinný a bezpečný tento typ léčby je.
