Návrat keporkaků je podle biologů ukázkou toho, jak dobře funguje omezení lovu velkých savců. U keporkaků se podařilo navrátit jejich populaci velikost z dob, než je člověk začal masově lovit.
Keporkaci se množí jako králíci. Jejich populace je už tak velká jako před průmyslovou revolucí
V této roční době se Australanům žijícím v okolí Sydney nabízí úžasná podívaná: před jejich očima se totiž odehrává jedna z největších známých migrací zvířat. A není obří jen množstvím, ale i velikostí – od května do listopadu se totiž podél východního pobřeží Austrálie pohybuje přibližně 40 tisíc keporkaků.
Pohybují se po jakési oceánské dálnici, která spojuje místa u Antarktidy, kde se krmí, s Velkým bariérovým útesem, kde na svět přichází jejich mláďata. Množství keporkaků, které je v současnosti možné vidět, je mnohem větší než za celé stovky let.
- V angličtině se keporkakovi říká humpback whale, podle jeho nápadného hrbu na zádech.
- V češtině se jeho jméno odvozuje ze slova qipoqqaq, což v grónské inuitštině znamená skokan, protože tento kytovec i přes své rozměry často vyskakuje nad hladinu.
Evropané začali tyto velké kytovce zabíjet kvůli oleji a kostem brzy po příchodu do Austrálie a nepřestali s tím téměř dvě století. V době, kdy byl lov keporkaků v 60. letech 20. století poprvé částečně zakázán, jich ve východní Austrálii zbývalo sotva 200 kusů. Další populace u západního pobřeží kontinentu se zmenšila přibližně na 800 jedinců. Jenže od té doby se díky opatřením na jejich ochranu daří jejich přirozený návrat. Zejména díky tomu, že – jak říkají v nadsázce přírodovědci – „se množí jako králíci“.
Návrat dobrosrdečných obrů
Podobné zprávy jako z Austrálie přicházejí v posledních letech z mnoha dalších míst, kde se v minulosti keporkaci vyskytovali a odkud je velrybáři vyhnali.
GALERIE
Keporkak
Například nedávná studie keporkaků, kteří se rozmnožují u pobřeží Brazílie a v létě jsou jejich domovem antarktické vody, ukázala, že tyto velryby se tam nyní vyskytují v takovém počtu, jaký byl k vidění v dobách před průmyslovou revolucí. Záznamy naznačují, že ve 30. letech 19. století zde žilo přibližně 27 tisíc velryb, ale po intenzivním lovu jich v polovině 50. let 20. století zůstalo pouze 450.
Zákaz komerčního lovu velryb v roce 1986 vedl k výraznému oživení populace keporkaků také v brazilských vodách; předpokládá se, že tato populace dosahuje nyní asi 93 % své původní velikosti.
Populace keporkaků na světě: modře jsou označené ty bez ohrožení, žlutě zranitelné, červené ohrožené. Zelená označuje jejich loviště
Pro biology a ekology je to skvělá zpráva, protože tato zvířata díky své velikosti mají zásadní pozitivní dopad na celé ekosystémy. Ale pozitivní je to také pro klimatology – nedávné studie totiž odhalily, jak zásadní dopad na klimatické změny tito tvorové mají, a to každý jeden z nich.
Jedna velryba v průměru pohltí přibližně 33 tun oxidu uhličitého. To znamená, že pokud by se počítali jen ti ve vodách Brazílie, pak by jen ochrana této populace vedla k uložení 813 780 tun oxidu uhličitého v mořských hlubinách. To jsou podle údajů o emisích za rok 2018 přibližně dvě třetiny toho, co ročně vyprodukuje Česká republika.
Jak je to možné? Když velryba přirozeně uhyne, klesne její tělo na dno oceánu, kde uhlík, který má ve svém obrovském těle uložený, zůstane bezpečně izolovaný od atmosféry po celá staletí.
Tyto kalkulace nejsou zajímavé jen pro ekology a klimatology, zaujaly už dokonce i Mezinárodní měnový fond. Ten spočítal, že jedna velká velryba má za svůj život hodnotu přibližně dvou milionů dolarů.
Nejslavnější z velryb
Před konečným moratoriem na komerční lov velryb v roce 1985 se všechny populace keporkaků výrazně zmenšily, většina z nich o více než 95 procent. V současné době se početnost tohoto druhu na většině území jeho historického výskytu zvyšuje – největší hrozbou jsou pro ně v současné době srážky s loděmi, hluk pod hladinou nebo riziko, že se zamotají do nějaké rybářské sítě.
Keporkaci žijí ve všech oceánech světa. Každoročně překonávají velké vzdálenosti a jejich migrace je jednou z nejdelších u všech savců na planetě. Některé populace překonávají vzdálenost přes 7000 kilometrů, když z tropů, kde se bezpečně rozmnožují, míří do chladnějších oblastí, kde zase nacházejí více potravy. Keporkaci se živí krevetovitými korýši (krillem) a malými rybami – loví je tak, že nabírají a cedí obrovské množství vody.