Jednou z hlavních osob amerického projektu Apollo byl Wernher von Braun, německý konstruktér, který byl za války členem SS a NSDAP. Později se tento architekt střel V-2, které pustošily Londýn, stal jedním z otců amerického programu cesty lidské posádky na Měsíc.
K úspěchu mise Apollo zásadně pomohl Hitlerův raketový expert von Braun
Německý raketový program patřil od 30. let 20. století mezi světovou špičku. Byla to právě raketa německého původu, která dokázala 3. října 1942 doletět jako první lidský výrobek až na hranici vesmíru. Tento úspěch ale kalí skutečnost, že stroj A-4 tehdy nesloužil k poznávání vesmíru, ale zabíjení. Stal se totiž Hitlerovou zbraní odplaty, známou jako V-2.
Raketu V-2 vyvinul Wernher von Braun. Právě on vedl německý vědecký tým, který navrhl a vyrobil přes tisíc těchto střel. Na konci války přeběhl na americkou stranu a USA předal kompletní dokumentaci i stovku dokončených raket. Společně s řadou německých vědců pak začal pro Spojené státy vyvíjet jejich vlastní raketové nosiče.
Od německých inženýrů se učili i Sověti
Podle Jana Koláře, ředitele České kosmické kanceláře, účast von Brauna na americkém programu až takovým paradoxem není. „Záleží na tom, čemu říkáme paradox. Je to prostě fakt a bylo to důsledkem toho, že Němci byli na konci druhé světové války nositelé toho, jak se má dělat raketová technika. Byli na špičce. Ani Spojené státy, ani Sovětský svaz nic podobného neměli,“ uvedl.
„Proto také Američané von Brauna získali. Na druhé straně i Sověti těžili z poznatků Němců, kteří byli zajati a následně působili na sovětské půdě,“ dodává Kolář.
Jeho slova potvrzuje i publicista a spisovatel Karel Pacner: „Sovětům se podařilo ukořistit i několik raket V-2 a ty potom zkoušeli a stavěli jejich přesné kopie, kterým říkali R1.“
V padesátých letech 20. století byla pod vedením von Brauna postavena raketa Jupiter-C, jejíž další modifikací vznikla raketa Juno I, jež vynesla do kosmu první americký satelit Explorer I. Když roku 1960 vznikla agentura NASA, logicky do ní von Braun přešel. Právě v ní zaznamenal jeho vědecký tým nejvíce úspěchů, především díky raketě Saturn V, která pomohla Američanům dobýt Měsíc.
Wernher von Braun u motorů Saturnu V
Američané si byli kontroverznosti von Brauna dobře vědomi a na začátku svého vesmírného programu se jej snažili upozadit a dát přednost ryzím americkým konstrukcím. „Proto měla být první americkou družicí Vanguard, která byla postavena na amerických univerzitách a vypuštěna americkou raketou. To se ale ukázalo jako neúspěch. A protože byli pod politickým tlakem, sáhli k von Braunovu řešení. Nabízel jim ho už dříve, ale oni jej odmítali,“ vysvětluje Pacner.
Na německý vliv na americký vesmírný program poukazovali i spojenci Američanů. „Když přistáli první astronauti na Měsíci, George Sandys, zeť Winstona Churchilla a muž, který nařídil bombardování Peenemünde, kde byla hlavní německá výzkumná stanice, poslal von Braunovi telegram asi tohoto znění: ‚Blahopřeji vám k vysazení na Měsíci. Jsem rád, že Saturn V nedopadl na Londýn‘,“ dodává Karel Pacner.
Německé rakety ve službách USA
Nacistické rakety V-2 neboli Vergeltunsgwaffe 2 (Zbraň odplaty 2) testovala americká armáda na základně White Sands v Novém Mexiku. V jejím okolí nebyly žádné obydlené plochy, takže nehrozilo, že by dopady raket někoho ohrozily.
- Raketa V2 (známá i jako A4, zkratka z Aggregat 4, čtvrtý typ rakety) byla raná balistická raketa použitá Německem ve 2. světové válce proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů. Jednalo se o jednu z tajných Hitlerových zbraní, kterými chtěl zvrátit průběh války. Zbraň však byla nasazena příliš pozdě.
Americké vojáky hlavně zajímalo, jak německé střely využít pro svůj vlastní program. Testování raket se ovšem účastnili i vědci, kteří měli zkoumat vlastnosti atmosféry. Střely osadili kamerami, ovšem zejména s cílem zjistit, jak ovládat rakety v horních vrstvách atmosféry.
Jako „vedlejší“ produkt tento program v letech 1946 až 1950 přinesl více než tisíc snímků Země, které se potom začaly objevovat v novinách a časopisech. Už tehdy se ale vědci zamýšleli nad potenciálním vojenským využitím kamer na raketách – nabízelo se například filmování nepřátelského území.