Klimatická změna může uvolnit do životního prostředí radioaktivní zbytky po amerických jaderných testech. Problém se týká zejména Grónska a Španělska, konstatuje nová zpráva amerických úřadů.
Jaderný odpad z desítky let starých amerických pokusů se může dostat do přírody, varuje zpráva
Před sedmdesáti lety odpálili Američané svou nejsilnější vodíkovou bombu. Se silou 15 megatun trinitrotoluenu (TNT) byla vodíková nálož Bravo, odpálená 1. března 1954 na atolu Bikini na Marshallových ostrovech, asi tisíckrát silnější než atomová bomba shozená na Hirošimu v srpnu 1945.
Velice silný účinek pumy, třikrát větší, než se čekalo, vedl spolu s dalšími faktory k nejhoršímu radioaktivnímu zamoření, které způsobily USA. Radioaktivní spad i ionizující záření zasáhlo stovky obyvatel atolů Rongelap, Rongerik či Utirik (vzdálených 150 až 450 kilometrů od epicentra), 23 rybářů japonské lodi Šťastný drak, která byla v době zkoušky ve vzdálenosti asi 140 kilometrů (jeden z nich, Aikiči Kubojama, následkům záření zanedlouho podlehl), a posádky dalších lodí.
Obavy mají nejen Marshallovy ostrovy, ale i Grónsko
Podle nové zprávy amerických úřadů je ale tato katastrofa rizikem dodnes. Na konci ledna 2024 totiž vyšel report Úřadu pro vládní odpovědnost, který popsal, co z jaderného zamoření zbylo nejen v Tichomoří, ale také v Grónsku a ve Španělsku. Autoři tvrdí, že změna klimatu může narušit jaderný odpad, který zůstal v Grónsku a na Marshallových ostrovech. A to by mohlo vést k tomu, že se uvolní do okolí.
„Zvyšující se hladina moře by mohla rozšířit kontaminaci na Marshallových ostrovech. Rozporuplná hodnocení rizik způsobují, že obyvatelé nedůvěřují radiologickým informacím od amerického ministerstva energetiky,“ uvádí se ve zprávě.
V Grónsku zase zůstalo chemické znečištění a radioaktivní tekutiny zamrzlé v ledových vrstvách, jež jsou pozůstatky po jaderné elektrárně na americké vojenské výzkumné základně, kde USA během studené války zkoumaly možnosti instalace jaderných raket.
Tato zpráva na svých čtyřiašedesáti stránkách nepopisuje, jak a kam by se jaderné znečištění mohlo v Tichém oceánu nebo v Grónsku šířit ani jaká případná zdravotní rizika by to mohlo představovat pro lidi žijící v okolí. Naznačuje ale časový horizont: v Grónsku by se mohl dostat zmrzlý odpad z testování jaderných zbraní do životního prostředí už do roku 2100, pokud se bude klima oteplovat podobným tempem jako v současné době.
Třetím místem, které zpráva amerických úřadů řeší, je španělské město Palomares, ale mnohem méně než předchozí dvě oblasti. Tam se roku 1966 srazila dvě americká letadla, tanker KC-135 a strategický bombardér B-52G se čtyřmi termonukleárními bombami na palubě. Tři spadly na pevninu, čtvrtá do moře, přičemž se všechny sice našly, ale zřejmě přesto došlo ke znečištění plutoniem.
Američané sice nikdy data nezveřejnili, nicméně španělské úřady v 90. letech minulého století přehodnotily radioaktivní kontaminaci v Palomares a zjistily, že překračuje normy Evropské unie. V roce 2015 podepsaly americké a španělské úřady prohlášení o záměru dále sanovat Palomares, ale konečné dohody nedosáhly.
Řešení zatím neexistuje
Zpráva konstatuje, že zatím neexistují žádné plány na vyčištění radioaktivního odpadu v Grónsku, nicméně současně upozorňuje, že možná není tak velké riziko ze samotné radioaktivity. Podle některých studií se totiž už významná část tohoto odpadu rozložila a rozpadla, takže koncentrace nebudou vysoké.
Větší hrozbou může být podle Úřadu pro vládní odpovědnost chemický odpad, jenž je součástí této skládky. Jeho součástí jsou totiž například polychlorované bifenyly, které škodí životu rovnou několika možnými způsoby.
Ohledně Marshallových ostrovů panuje ještě větší nejistota. Tam by totiž mohla odpad ohrozit stoupající hladina oceánu, která se ale do budoucna modeluje hůř než tání ledu v Grónsku. Zpráva uvádí, že mezi americkým ministerstvem energetiky a úřady Marshallových ostrovů neexistuje shoda ohledně rizik, která tam americký jaderný odpad představuje.
Příběh pumy Bravo
Bombu Bravo tvořil velký válec o hmotnosti 10,7 tuny, délce 4,5 metru a šířce 1,4 metru. Bomba byla zasazená do věže na umělém ostrově vybudovaném na útese ostrova Namu na atolu Bikini a v 6:45 tamního času odpálena.
Když bomba detonovala, vznikla v průběhu jedné sekundy ohnivá koule o velikosti asi pěti kilometrů, která byla viditelná z atolu Kwajelein vzdáleného 450 kilometrů. Exploze po sobě zanechala kráter o průměru dva kilometry, jenž byl hluboký 75 metrů. Jaderný hřib dosáhl během minuty výšky 15 kilometrů a zastavil se za šest minut po explozi až ve výšce 40 kilometrů nad Zemí.
Příčinou vyššího účinku byla chyba, kterou udělali projektanti zařízení v laboratořích Los Alamos v USA.
Radioaktivní spad se rozšířil východně na obývané atoly, ze kterých až tři dny po explozi evakuovalo americké námořnictvo přes 200 ostrovanů a 28 tamních amerických vojáků kvůli nevolnostem (později některým postiženým vypadaly nehty a vlasy). Kvůli následným zdravotním potížím obdržela řada obyvatel Marshallových ostrovů kompenzaci od americké vlády. Spad zasáhl Austrálii, Indii, Japonsko, a dokonce i USA a části Evropy.
Ačkoli byli obyvatelé z okolí vystěhováni, v roce 1990, více než 30 let po skončení pokusů, kolegium amerických lékařů prohlásilo, že pokusné jaderné výbuchy v oblasti mají na svědomí 23 forem rakoviny a jiná onemocnění.
