Lidstvo se na stromy, půdu a mikroorganismy v oceánech spoléhá jako na pohlcovače oxidu uhličitého. Jenže nové údaje ukazují, že se na tyto procesy nedá úplně vsadit.
Horko, požáry a sucho zabránily lesům loni vázat tolik uhlíku co dřív
Skleníkové plyny, které se lidskou činností dostávají do atmosféry, jsou z velké části pohlcovány oceány, půdou, stromy a dalšími přirozenými procesy. To se učí už na základní škole. Mělo by tedy platit, že čím vyšší emise oxidu uhličitého, tím bujněji budou rostliny růst – protože budou ze vzduchu získávat více „potravy“. A určitou dobu to opravdu fungovalo: rostoucí koncentrace CO2 vedla globálně k masivnějšímu růstu rostlin, což částečně kompenzovalo rostoucí emise tohoto skleníkového plynu. Jenže pokračující oteplování planety ukazuje, že ne všechny tyto děje fungují stejně jako v minulosti a dřívější rovnováha se začíná výrazněji narušovat.
Pohlcování oxidu uhličitého pevninou – tedy rostlinami včetně stromů a půdou – totiž prakticky ustalo: rostliny sice uhlík i nadále absorbují, ale současně jich příliš mnoho umírá, takže se uhlík, jenž pohltí, zase vrací do atmosféry. Ukazují to předběžné výsledky pro loňský, dosud nejteplejší rok minimálně v dějinách měření. Ani to ale není všechno. I situace s ukládáním CO2 v oceánech se totiž mění. Zooplankton tvořený miliardami korýšů a dalších drobných mořských živočichů, který pohlcuje CO2 z atmosféry a ukládá ho na dno oceánu, mění vlivem tajícího mořského ledu své chování. A to v důsledku zmenšuje intenzitu tohoto procesu.
Pro ilustraci – zatímco emise CO2 se v loňském roce zvýšily zhruba o půl procenta, míra meziročního nárůstu koncentrací změřená na observatořích v roce 2023 oproti roku 2022 stoupla o 86 procent. To potvrzuje dramatický pokles množství tohoto skleníkového plynu pohlceného půdou i oceány.
Velké proč
Co za tímto jevem stojí? Podle klimatologů hlavně výjimečný nárůst teploty vzduchu, která za loňský rok dosáhla v globálním průměru hodnoty o 1,48 stupně Celsia vyšší ve srovnání s druhou polovinou devatenáctého století, tedy s dobou, kdy spalování fosilních paliv bylo ještě zanedbatelné.
Takto vysoké teploty vedly k četnému výskytu sucha v mírných a vyšších zeměpisných šířkách na severní polokouli, což napomohlo i k masivním přírodním požárům. Například v Kanadě vloni lehlo popelem těžko představitelných téměř 185 tisíc kilometrů čtverečních – to je šestkrát více, než činí dlouhodobý průměr, a 2,5krát víc než dosavadní rekord. Během roku 2023 navíc fázi La Niña v Pacifiku, kdy je obvykle větší intenzita pohlcování oxidu uhličitého, vystřídala fáze El Niño. Celý rok byl dále ve znamení sníženého množství vláhy na pevnině, jak vyplývá z družicového pozorování, což mohlo lokálně zvýšit stres rostlin a jejich vadnutí, a tedy i omezení schopnosti pohlcovat CO2.
Pouze jediná z hlavních oblastí tropického pralesa – konkrétně Konžská pánev – působila jako takzvaná oblast propadu uhlíku, tedy pohltila z atmosféry víc uhlíku, než do ní uvolnila. Amazonie, označovaná dříve jako „zelené plíce Země“, naopak zažila extrémní sucho, kdy průtoky řek klesly často na rekordní minima. A přidáme-li k tomu vliv odlesňování, v důsledku pak tato část planety uvolní více uhlíku, než pohltí.
To se netýká jen Amazonie, ale také tropických lesů v jihovýchodní Asii, které stále více pohlcuje rozšiřování polí. A stejný problém je na i severu planety: takzvané boreální lesy táhnoucí se z Kanady přes Aljašku a Rusko do Skandinávie během posledních pěti let ztratily zhruba třetinu schopnosti zachycovat uhlík, což souvisí s už zmíněnými požáry, ale také s intenzivnějším rojením kůrovce (také jemu pomáhá teplejší svět) nebo těžbou dřeva.
Načítání...
Dočasný výkyv, nebo příznak „nového světa“?
Zatím není jisté, jestli se situace jako v loňském roce bude opakovat i letos a v dalších letech, anebo půjde jenom o přechodný jev. Zjistit to nebude úplně snadné, protože právě detaily pochodů spojených s transportem uhlíku v přírodě patří k těm nejméně pochopeným v rámci klimatického popisu naší planety.
Kvantitativní odhady jsou často zatížené velkou nejistotou, což samozřejmě komplikuje i predikci budoucího vývoje. Většina klimatických modelů do budoucna počítá s pozvolným poklesem míry přirozeného pohlcování CO2 oceány a pevninou. Jak se ale ukazuje, realita může být mnohem rychlejší. Problémem je zejména zahrnutí emisí z masivních lesních požárů podobných těm loňským v Kanadě nebo intenzivní usychání stromů vlivem sucha, které v klimatických modelech není v takové míře obsaženo. To je pak činí poněkud optimističtějšími v modelování dopadů nárůstu skleníkových plynů, než může být skutečnost.
Dopady snížené schopnosti přírodních procesů odstraňovat uhlík z atmosféry, zejména pak na pevnině, může mít dalekosáhlé důsledky. Často se s nimi totiž počítá v národních plánech snižovaní emisí k dosažení klimatických cílů. Například ve Finsku nedošlo ani přes výrazné snížení emisí v průmyslu k celkovému poklesu emisí za celou zemi, neboť propad emisí vykompenzoval pokles schopnosti tamních lesů a půdy pohlcovat uhlík. Ostatně i ve střední Evropě kvůli suchu, kůrovci a zvýšenému odumírání stromů schopnost půdy zachycovat a ukládat uhlík poklesla.
