Člověk způsobil obrovské množství environmentálních katastrof. V touze po lepším světě


29. 12. 2023|Zdroj: ČT24, Journal of Contingencies and Crisis Management

Podle australské studie se během dvacátého století neustále zvyšovala četnost environmentálních katastrof, které způsobil člověk svými zásahy do životního prostředí. Výzkum vycházel z analýzy dvou databází a jeho cílem bylo spočítat množství, povahu a změny katastrof způsobených člověkem v průmyslových zemích v průběhu minulého století.

Analýza ukazuje exponenciální růst četnosti katastrof. Podle autorů je z velké části způsoben nárůstem „tradičních“ hrozeb starých technologií, jako jsou požáry a výbuchy, ale prakticky vůbec v něm nehrály roli technologie nové.

Řadě těchto katastrof se věnoval podcastový seriál ČT24 Past pokroku, který se soustředil na ty, které člověk zavinil v touze po lepším světě, ale nezvládl právě výše popsané masivní rozšíření starších technologií. Čím více jich bylo, tím víc stoupala pravděpodobnost, že se něco pokazí a dojde ke katastrofě.

Typickým příkladem je požár uhelného dolu v americké Centralii. Uhlí se těžilo už předtím desítky let, ale jeho masová potřeba v průmyslu vedla k masové těžbě a docházelo k omylům. V případě Centralie to bylo zapálení skládky nad uhelným dolem, kdy se z ní oheň rozšířil do sloje. Požár byl tak silný, že se ho nikdy nepodařilo uhasit a plameny pod městem hoří desítky let až dodnes. A město samotné kvůli tomu zahynulo.

I největší americká environmentální katastrofa je spojená s fosilními palivy. Při výbuchu ropné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu došlo k úniku 377 514 tun ropy do volné přírody, většinou do ekologicky důležitých lokalit. Důsledky byly obrovské: od ekonomických potíží obyvatel pobřeží Mexického zálivu až po škody na životním prostředí, které se projevují i nyní, třináct let po tragédii.

A do třetice ropné produkty: za poškození přírody může nejen jejich těžba, ale i zpracování. Přesvědčili se o tom obyvatelé amerického Clevelandu, když jim kousek za městem začala hořet řeka Cuyahoga plná ropných produktů z tamních rafinérií. Tento požár byl ale vlastně očistný, v reakci na něj začaly americké úřady poprvé environmentální problémy nějak řešit.

Smrtící chemie

Dvacáté století přineslo lidem spoustu obrovských zlepšení jejich životů – komfort, o němž mohly předchozí generace jen snít. Dostatek potravy, teplo, levné a kvalitní nástroje nebo téměř nezničitelné materiály vhodné na spoustu činností. Za spoustu těchto vymožeností vděčí lidstvo chemii, ale také rozšíření chemického průmyslu způsobovalo tragédie.

Tou největší, ale současné téměř neznámou, je katastrofa v indickém Bhópálu. Tam roku 1984 uniklo z továrny Union Carbide 27 tun toxické látky methylisokyanát. Plyn zasáhl půl milionu lidí, od té doby jich na následky zemřelo prokazatelně přes pětadvacet tisíc, zřejmě ale mnohem více. Dalších nejméně 120 tisíc trpí nejrůznějšími následky dodnes. Mezi ty nejhorší patří slepota, extrémní potíže s dýcháním a gynekologické poruchy. Bhópál se změnil na dlouhé desítky let v město, kde je velká část populace dlouhodobě vyřazená ze života a kde je nemocných více než zdravých.

  • Lidské inovace a zásahy po tisíciletí poháněly civilizační pokrok. Zejména v posledních sto letech však také mnohdy vedly k poškození lidského zdraví a úmrtím, devastaci přírody a ničení ekosystémů. Některým z nejhorších environmentálních katastrof se věnuje seriál článků a podcastů České televize Past pokroku. S odborníky zkoumáme příčiny fatálních selhání a také to, zda se z nich lidstvo dokázalo poučit.

Podcenění vlivu chemie vedlo i k tragédii v Londýně roku 1952. Tehdy se na částečky smogu navázaly sírany vzniklé spalováním a kvůli výjimečné kombinaci povětrnostních podmínek tato jedovatá mlha zalehla hlavní město Británie na několik dní. Zůstalo po ní nejméně dvanáct tisíc mrtvých, dlouhodobé následky ale mohly podle pozdějších analýz zkrátit život až desítkám tisíc Britů.

Před podobnými katastrofami ale není imunní ani kontinentální Evropa. Ještě roku 1976 u italského města Seveso došlo k úniku jedovatých dioxinů, které se pak jako mrak vznášely nad městem a jeho okolím. Oblak zasáhl území, na kterém žilo 220 tisíc lidí – přibližně dvě stě obyvatel utrpělo těžkou otravu. Už několik hodin po úniku se na tvářích některých dětí objevilo poškození kůže podobné popáleninám a později se u lidí nejvíce vystavených toxickému mraku dioxinu objevilo chlorakné.

Ekologické zločiny komunismu

Z předchozích odstavců by to mohlo vypadat, že hlavním viníkem environmentálních katastrof je hlavně touha po zisku, která se spojuje s kapitalistickým podnikáním. Řada nehod a tragédií je ale spojená také se zeměmi, kde vládly komunistické režimy. Tam se velmi často zanedbala opatření, která se na západě běžně dodržovala, anebo se přecenilo vědecké poznání – a političtí vůdci pak dospěli k nesmyslným závěrům, které ohrozily miliony lidí.

Typickým případem je vyschnutí Aralského jezera. Způsobilo ho rozhodnutí jediného muže: prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova. Ten rozhodl, že se ve Střední Asii bude pěstovat bavlna. Plodina náročná na vodu si ale vyžádala rozsáhlé zavlažovací projekty, jež odklonily nebo vysušily přítoky Aralu.

V období let 1966 až 2003 klesla hladina Aralského moře o 22 metrů. Pobřeží ustoupilo v průměru o osmdesát kilometrů a jezero se rozpadlo na několik menších částí – a ty se dál zmenšovaly. Kvůli zvýšenému obsahu soli také začaly vymírat ryby – koncentrace soli byla v té době až šestkrát vyšší než ve světových oceánech. Kolem jezera vznikla solná poušť, ze které vítr roznáší slaný prach dál do okolí a ničí tak přilehlé bavlníkové plantáže.

Ve stejné době došlo v Sovětském svazu i k první velké atomové katastrofě, když explodovalo jaderné palivo v Kyštymi. Tehdy byla ale hlavním viníkem ani ne tak ideologie, jako spíše obyčejná lenost, neschopnost a hloupost.

Čína se sice vydala vlastní cestou budování komunismu, ale ani ona se nevyhnula masivní environmentální katastrofě. I tam vinou autoritářského vůdce, konkrétně Mao Ce-tunga. Muž, který se řídil heslem „Člověk musí zvítězit nad přírodou“, rozhodl, že za ztráty obilí mohou vrabci. Nechal je vybít a pomohl tak k šíření škůdců, kteří na několik let zdecimovali úrodu v zemi, a způsobili tak masový hladomor.

Poučení

Na začátku uvedená australská analýza upozorňuje, že přestože počet tragických environmentálních událostí zaviněných člověkem sice během dvacátého století vzrostl, byl kompenzován poklesem počtu úmrtí na jednu událost.

Lidé se tedy dokázali z chyb mnohde poučit, nejčastěji tím, že se zvyšoval regulační dohled a interní procesy řízení podniků i států. Přesně takhle se USA poučily ze slavného Dust Bowlu, katastrofy, která zasáhla území šestkrát větší, než je Česká republika. Úrodná černozem se tam díky kombinaci nevhodného zemědělství a klimatických faktorů změnila v prach, z polí zůstala poušť.

Prezident Franklin D. Roosevelt se pokoušel všemi známými způsoby tragédii zabránit – a také zamezit, aby se v budoucnu vrátila. Zavedl programy, které měly zemědělce naučit šetrným postupům při ochraně půdy a vzdělávat je v oblasti udržitelného zemědělství. Zemědělci dostávali za osvojení těchto nových technik finanční podporu, tehdy to byl jeden dolar za obdělávaný akr půdy.

Snad nejvíc ale tehdy pomohl Civilní sbor pro ochranu přírody, který zaměstnával tisíce Američanů. Roosevelt nařídil této skupině, aby na Velkých pláních vysadila více než 200 milionů stromů, které měly zmírnit vítr, zadržet vodu a udržet půdu na místě. Program zabral, dnes se pokládá za jeden z nejúspěšnějších v dějinách – a mnoho z tehdy zasazených stromů dává lidem stín dodnes.