Nedávný experiment na Mezinárodní vesmírné stanici prokázal, že odolná houba, která dokázala přežít i v černobylské jaderné elektrárně, by se dala využít jako štít před kosmických zářením, které ohrožuje astronauty zejména při delších pobytech ve vesmíru.
Americká agentura NASA plánuje, že se USA v roce 2024 vrátí na Měsíc. Tato expedice má být ale jen tréninkem pro ještě náročnější projekt, jímž je cesta na Mars. Trvala by přibližně jeden rok a posádku by vystavila obrovskému množství radiace – modely NASA odhadují, že by astronauti dostali zhruba dvě třetiny záření, které by měli dostat za celý život.
Vědci pracují hned na několika možnostech, jak posádku takové mise před kosmickým zářením chránit. Patří mezi ně elektromagnetické štíty, cihličky vyrobené z marsovské půdy anebo dokonce přepážky naplněné lidskou močí. Všechny varianty však zatím vykazují nedostatky a rozhodně nejsou připraveny k použití.
Plíseň z Černobylu
Nová studie, která zatím neprošla recenzním řízením, navrhuje další cestu: využít plísně druhu Cladosporium sphaerospermum. Roku 1886 je popsal německý mykolog Albert Julius Otto Penzig na rozkládajících se listech a větvích citrusů. Tato nenápadná houba dokáže přežít v ohromném množství prostředí, dokonce i v řadě extrémních – včetně chladicích nádrží jaderné elektrárny v Černobylu poškozené explozí a radiací. I dnes je zde úroveň radiace až pětkrát vyšší, než je běžné. Plíseň si ale toto prostředí oblíbila, dokonce se rozrůstala směrem k radiaci.
Je totiž schopná přeměňovat radioaktivní energii na energii chemickou – využívá k tomu pigment melanin. V podstatě se tedy radiací živí, podobně jako zelené rostliny využívají fotosyntézu k přeměně slunečního světla na energii.
Kosmický pokus
Skupina mladých vědců se rozhodla, že odolnost hub prověří v ještě extrémnějším prostředí, a to na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Cílem výzkumu je poznání, zda se bude plísni dařit i v kosmu a zda by se opravdu nedala použít případně jako ochrana astronautů na dlouhých kosmických misích.
Plíseň byla na ISS umístěná v Petriho misce – v levé půlce misky byla plíseň, v pravé jen živné prostředí bez plísně. Rostla tam po dobu 30 dní, přitom přístroje měřily každé dvě minuty radiaci pod ní i pod místem v misce, kde nerostla. Ukázalo se, že houby jsou schopné adaptovat se na mikrogravitaci i na radiaci, která na nízké oběžné dráze panuje.
Ještě důležitější byl ale další poznatek z tohoto výzkumu: 1,7 milimetru silná vrstva plísně dokázala snížit úroveň radiace o 1,8 až 5 procent. To samozřejmě na ochranu astronautů ani zdaleka nestačí, ale je to podle vědců první krok k dalšímu výzkumu a vylepšování „živého radiačního štítu“.
Aby takový štít poskytoval dostatečnou ochranu, musel by být silný asi 21 centimetrů – pak by jím na Marsu žádná radiace nepronikla.
