Před šesti tisíci lety vztyčili vládcové starověkých měst Uruk a Babylon kolem svých sídel působivé hradby. Nová studie ukazuje, že to ale nebyly zdaleka první hradby; už dva tisíce let před těmito blízkovýchodními metropolemi totiž fortifikace chránily pevnosti na Sibiři.
Sibiř se dnes pokládá za nehostinnou krajinu, kam člověka lákají hlavně nerostné suroviny. Před osmi tisíci lety ale svým obyvatelům nabízela podmínky, které jim umožňovaly důstojný život. Řeky plné ryb a rovinatou krajinu, kde se snadno lovila stáda migrujících sobů a losů. Díky tomu mohly tamní kultury zbohatnout natolik, že vyráběly bohatě zdobené nádoby a vytvářely specifické umění. A to všechno pouze pomocí kamenných nástrojů.
Nový výzkum navíc dokazuje, že tehdejší obyvatelé postavili zřejmě první pevnosti na světě. Tyto obranné stavby obklopené několik metrů vysokými hliněnými zdmi nabízely místo pro přežití desítkám osob, obydlí v nich byla hluboko pod povrchem země. Lidé v nich přespávali asi dva metry hluboko, aby se chránili před mrazivými sibiřskými zimami. Výzkum zveřejněný v odborném časopise Antiquity navíc prokázal, že tyto hradby lehly plamenem, což naznačuje, že opravdu byly používané pro účely, pro něž vznikly.
Lovci a sběrači nebyli primitivní
Tyto nově popsané stavby jsou pro vědce fascinující záhadou. Hradby, pevnosti, valy a další druhy obranných staveb jsou totiž spojené s civilizacemi, které se živily zemědělstvím – chránily tak svou úrodu a hlavně nebyly mobilní. Pole se na rozdíl od stád lovců nebo pastevců nedají přesunout na jiné místo. Jenže sibiřské hradby patřily kultuře, která ještě pěstování obilí nebo jiné plodiny neobjevila.
„Pro spoustu lidí hradby nepatří k životu lovců a sběračů,“ uvedl pro odborný časopis Science oxfordský archeolog Rick Schulting, který nebyl součástí výzkumného týmu. V archeologii podle něj stále existuje silné přesvědčení, že složitost ve společnostech stoupá rovnoměrně po jakési přímce „Tohle je ale pěkná studie, která ukazuje, že ke složitosti mohou vést i alternativní cesty,“ vysvětluje vědec.
Představa usedlých populací, které si staví monumentální stavby a vytvářejí komplexní společnosti, byla pro archeology dlouho nemyslitelná bez toho, aby tyto civilizace nejprve ovládly zemědělství. To jim totiž dokázalo zajistit přebytky potravy, které se daly snadno skladovat. Jenže objevy, které věda odhalila v posledních letech právě na Sibiři, tuto představu vyvracejí a ukazují, jak moc zjednodušená byla.
Opevněných sídlišť se totiž na Sibiři našly desítky, nejde tedy o nějakou náhodnou výjimku, ale zjevně o trend, který tam musel mít kořeny a dlouhodobě fungoval. Tyto pevnosti se nacházejí asi 2500 kilometrů východně od Moskvy, v oblasti centrální Sibiře. V místech, kde je většinou zmrzlá půda už tak neúrodná, že na ní rostou hlavně borovicové lesy, jimiž protékají široké řeky.
Vědci na základě zkušeností z minulosti předpokládali, že tyto osady pastevců jsou staré jen tisíce let a že vznikly až s objevem kovových nástrojů; možnost, že by byly dílem lovců a sběračů s kamennými sekerami, je nenapadla.
Pevnost, která popírá pravidla
A pak přišel objev hradiště u řeky Amňa (rusky Амня) v Ťumeňské oblasti. Leží vysoko nad tímto tokem, nachází se nad jeho ohybem, tak jako mnoho výrazně mladších pevností. Archeologové ho poprvé mohli prostudovat až roku 2019. Zdokumentovali zde ochranné zdi napojené na síť hlubokých příkopů a vztyčených valů a palisád. Ty obklopovaly domy schopné pojmout desítky lidí.
Když vědci analyzovali dřevo a dřevěné uhlí, které se nacházely v nejspodnějších vrstvách (tedy těch nejstarších), ukázalo radiokarbonové datování, že pocházejí z doby kolem roku 6000 před naším letopočtem. A v té době zde prokazatelně žili jen lidé živící se lovem, sběrem divoce rostoucích plodin a přilepšující si rybolovem. Ostatně podobně dodnes žijí některé místní domorodé kultury.
Tento objev pomáhá archeologům lépe poznat, jak složité, bohaté a zajímavé byly společnosti, které existovaly před příchodem zemědělství. Zejména ty, jež se naučily využívat bohaté zdroje, které jim nabízela voda – ať už to byl oceán nebo řeky a jezera. Ty největší kultury lovců a sběračů existovaly ve Skandinávii, na japonských ostrovech, ale vlastně to platí také pro původní kultury Severní Ameriky. Ty ale byly považovány za nevýznamné výjimky.
Sibiř mohla podle vědců nabídnout tamním předzemědělským kulturám dost zdrojů, které se daly využít podobně jako úroda z polí. Nalovené ryby se dají sušit nebo solit, migrace zvířat je zase předpověditelná, protože je sezonní. Pokud k ní dochází v době, kdy by byl normálně nedostatek potravy, mohla by umožnit přežít zimní měsíce bez větších ztrát.
