Před 13 400 lety se na východním břehu Nilu, v místě, kde se dnes nachází Súdán, odehrál boj, který mohl být první známou válkou mezi lidmi. Oznámili to archeologové, kteří na tomto místě našli velké množství lidských pozůstatků.
Pohřebiště Jebel Sahaba bylo poprvé prozkoumáno už v 60. letech 20. století, teď ho ale archeologové navštívili znovu a popsali ho pomocí nejmodernějších technologií, které mají k dispozici. Dokázali díky tomu zjistit, že se tu nebojovalo jen jednou, ale s nejvyšší pravděpodobností se dlouho válčilo – odehrála se tu totiž celá série konfliktů a krveprolití po sobě.
Z kosterních pozůstatků 61 mužů, žen a dětí jich 41 neslo známky alespoň jednoho zranění, většinou střelnými nebo vrhacími zbraněmi, jako jsou oštěpy a šípy. Některá zranění se lidem zahojila, což svědčí o tom, že dotyčný boj přežil.
Šestnáct z nich mělo jak zhojená, tak nezhojená zranění, což naznačuje, že sice přežili jeden boj, ale zemřeli v jiném. Pomocí mikroskopů pak archeologové našli ve zraněních zbytky kamenných zbraní, které se zarazily do kostí, zřejmě při silných úderech.
Pokrok oproti původnímu půlstoletí starému výzkumu je obrovský, tehdy se vědcům povedlo identifikovat jen 20 osob s nějaký zraněním a žádnou se zahojeným zraněním.
Smrt si nevybírala
Násilí na tomto místě zasáhlo stejnou mírou muže i ženy, podle hlavní autorky studie paleoantropoložky Isabelle Crevecoeurová se našla vážná zranění i na tělech čtyřletých dětí. „Vypadá to, že jednou z hlavních příčin smrti zde bylo sečné zranění a následná ztráta krve,“ uvedla vědkyně.
Právě analýza zranění pomohla lépe popsat, jak boje vypadaly. Na dálku byly využity oštěpy a šípy, ale archeologové našli i důkazy o boji nablízko – mezi nejčastějšími zraněními totiž byly úder do předloktí a zlomeniny rukou. Taková poškození souvisí s tím, že si lidé chrání hlavu a další zranitelné orgány, často na místech masakrů.
Kdo s koho?
V té době žili v údolí Nilu lovci a sběrači, zemědělství ještě neznali. Lovili savce, například antilopy, chytali ryby a sbírali rostliny a kořínky. Žili jen v menších skupinách, které nepřesahovaly počtem stovku lidí – větší být kvůli neschopnosti zajistit zdroje nemohly.
Vědci sice nejsou schopní přesně říct, proč bojovali, mají ale několik hypotéz. V dané době se v této oblasti měnilo klima ze suššího na vlhčí – to také přinášelo silné záplavy na Nilu. Archeologové předpokládají, že to vedlo k soupeření mezi klany o zdroje i území.
„Nevypadá to, že by šlo jen o jednu konkrétní bitvu nebo krátkou válku – zdá se, že zde násilí bylo bohužel pravidelným jevem a součástí každodenní struktury jejich života,“ uvedl spoluautor studie Daniel Antoine.
Crevecoeurová uvedla, že archeologické důkazy naznačují „opakované střety malého rozsahu, které měly pravděpodobně podobu nájezdů, potyček, útoků ze zálohy mezi skupinami lovců a sběračů, nikoli jednoho jediného konfliktu“. Je podle ní také možné, že nějakou roli mohly hrát i dnes už nerozeznatelné kulturní rozdíly mezi těmito skupinami.
Lokalita, která je nyní ponořena pod velkou nádrží známou jako Násirovo jezero, je nejstarším známým pohřebním komplexem v údolí Nilu a jedním z nejstarších v Africe. Lidské ostatky byly od jejich objevu uloženy v Britském muzeu.
Válka se nikdy nemění
Filozofové, historici i antropologové se už stovky let zamýšlejí nad tím, proč lidé válčí. Náš druh dosáhl velkolepých intelektuálních, technologických a uměleckých úspěchů, ale současně vedl strašlivé války – paradoxně docházelo k největšímu rozvoji kultury mnohdy právě v dobách nejhorších válek. Archeologické důkazy prokázaly, že mezilidské násilí se v lidské evoluční linii vyskytovalo dokonce ještě před vznikem druhu Homo sapiens před více než 300 tisíci lety.
„Domníváme se, že naše zjištění mají důležitý význam pro debatu o příčinách a podobě válečnictví,“ řekla Crevecoeurová. „Jisté je, že násilné činy jsou zaznamenány již před stovkami tisíc let a neomezují se pouze na náš druh, ale například i na neandrtálce. Jejich motivy jsou ale pravděpodobně tak složité a rozmanité, že si je ani nedokážeme představit,“ dodala.
