Vědci z Národního ústavu duševního zdraví zjistili, že kvůli koronavirovým restriktivním opatřením přibylo dospělých, kteří trpí úzkostnými poruchami nebo depresemi. Ředitel ústavu psychiatr Cyril Höschl ve Studiu 6 v tomto ohledu připomněl, že jedním z rizikových faktorů je také alkohol. Rozhovor s ním vedla Jolka Krásná.
Alkohol vyrývá brázdu naší zranitelnosti vůči depresi, varuje psychiatr Höschl
Cyril Höschl o nárůstu depresí během pandemie (zdroj: ČT24)
Máme velké zdravotnické kapacity. Společnost si osvojila řadu hygienických postupů, které třeba před dvěma sty lety nebyly vůbec myslitelné. Máme k dispozici také řadu ochranných prostředků, silné farmaceutické společnosti a taky vědce, kteří pracují na vakcínách. I tak jsou ale stále pandemie a hygienická opatření pro lidi velmi stresující, čím to podle vás je?
Zprvu – to znamená z jara loňského roku při první vlně – to byly především obavy z neznáma, z infekce, z toho, že nevíme, do jaké míry je nakažlivá, do jaké míry je smrtelná… Strach z neznáma sytil úzkost a působil jako stresor.
Tento důvod se ale čím dál víc přesouvá na sociální dopady restrikcí, které významně zasáhly naše životy a významně proměnily naši možnost spolu komunikovat způsobem, který byl do té doby nečekaný. A to působí jako velký stresor. Čili další věc, která se na tom podílí, je izolace, ať už relativní, nebo u některých – třeba starších lidí – absolutní. Je významným rizikovým faktorem rozvoje deprese.
A ta zase vede v domácnostech ke zvýšení pití, které je další rizikovým faktorem. Alkohol – podobně jako prášky na uklidnění – sice krátkodobě uleví, dlouhodobě je to ale významný depresogen, který vyrývá brázdu naší zranitelnosti vůči depresi.
Stres, izolace a alkohol jsou tři významné vektory, které se sbíhají na jedné patogenetické cestě rozvoje deprese, jež má samozřejmě v podobě zranitelnosti také určitou vrozenou složku. Ta se ale dostane ke slovu pod vlivem dalších událostí.
Co udělá deprese s životem člověka z psychologického hlediska, ale třeba i s jeho organismem?
Klinický obraz deprese má dvě složky. Jedna je psychická, a to je to, co si pod slovem deprese všichni představujeme: smutná nálada, beznaděj, snížené sebevědomí, zpomalenost, neschopnost se soustředit, neschopnost prožít radost a tak dále.
Druhá složka je složka tělesná: pocit tíže v rukou a nohou, únavy. Ta může imitovat i různá tělesná onemocnění. Jedná se o bolesti u srdce, ve svalech a také například o poruchy spánku – zejména takové to ranní probuzení, kdy se probudíte ve dvě, ve tři ráno a už nemůžete dospat.
Takže se jedná o výrazně zneschopňující stav, který není jen únavou nebo leností. Zejména ve středním a těžším stupni je velmi závažný a znemožňuje normální fungování v práci, v rodině, ve volném čase a představuje obrovské socioekonomické břemeno, nemluvě o výrazném riziku sebevraždy.
Čtení skutečnosti
Kde se u člověka berou vrozené podmínky, tedy nějaký neurobiologický základ pro depresi?
Řekl bych, že to je okruh mechanismů, které jsou jakýmsi obranným systémem proti stresu. Čili, čím jsme resilientnější – to znamená odolnější vůči stresu –, tím méně nás může zasáhnout klinická nebo plně rozvinutá deprese.
Projevuje se to mimochodem tím, jak čteme skutečnost. V každodenním životě nezáleží ani tak na tom, co se nám děje, jako na tom, jak to čteme.
Když dva naši pacienti hleděli v Bohnicích do parku z okna a jeden byl v depresi a druhý v mánii, tak při stejném pohledu na stejné stromy a stejné listí na podzim jeden viděl nádherné barevné škály podzimu a říkal: „Stejně to je nejkrásnější část roku. Podívej, jak sluníčko zlatí oranžové listy a jak je vzduch krásně projasněný.“ Druhý při stejném pohledu říkal: „Jsou Dušičky a umřeli rodiče.“ A rozplakal se u toho. Oba četli tutéž skutečnost jinak.
Schopnosti nebo neschopnosti číst pozitivně skutečnost se říká neuroticismus. Je to vlastnost, s jakou vnímám, čtu, co se děje okolo mě, a jak to prožívám.
Máte lidi s vysokou mírou neuroticismu, to jsou takoví ti škarohlídi, co se všeho bojí, všechno je špatně, nic nestojí za to. A na druhé straně škály jsou zase věční optimisté, kteří už stojí po pás v bahně a pořád ještě zpívají, že je to dobré.
- Tématem duševního zdraví se mimo jiné zabývá také on-line festival Týden mozku. Ten se koná od 15. do 21. března.
Důležitost zdravého životního stylu
Pokud to není onemocnění, může člověk sám udělat něco pro to, aby u sebe hladinu neuroticismu snižoval?
Může. Na úplně obecné úrovni je to dodržování zdravého životního stylu. Neřešit svoje splíny a úzkosti konzumací alkoholu, protože sice krátkodobě uleví, ale dlouhodobě je to depresogen.
Dobrou radou je aerobní pohyb, který je – to není pověra nebo klišé – ve studiích prokazatelně antidepresivní. A vědí to všichni, kdo vylezli na hory nebo se vrátili z náročného výletu a měli příjemný pocit slastné únavy, který přičítali endorfinům. Ve skutečnosti to je ale důsledek aerobního pohybu. Je to také zdravé spektrum toho, co konzumujeme. Nepřejídat se těžkým, tučným jídlem nebo cukry. To jsou zásady podobné jako v prevenci kardiovaskulárních chorob, které nota bene tvoří s okruhem depresivních a bipolárních poruch spojené nádoby.
Během nynější pandemie je to také rada nevěnovat se od rána do večera jenom negativním zprávám, statistikám o počtu mrtvých a sledování jedné tiskové konference s restriktivními opatřeními za druhou, ale měnit téma. Dát do mozku jinou disketu a věnovat se také něčemu jinému, například svým koníčkům, pokud to jde. Kreslit, zpívat, psát, malovat, hrát si s dětmi… prostě zásadně měnit témata. Informovanost sice snižuje úzkost, ale když negativní informace přicházejí celý den, tak jsou dalším významným stresorem a na to je třeba pamatovat.
Jak se léčí deprese a jakým způsobem odborníci určí, jak silnou depresí člověk trpí?
Léčí se především antidepresivy a psychoterapií, a to v závislosti na individuální reaktivitě pacienta a na tíži deprese – čím těžší, tím víc potřebuje antidepresiva. Podotýkám, že existuje ještě mnoho nefarmakologických modalit jiných než psychoterapie, které se používají. Jedná se například o aplikaci jasného bílého světla v časných ranních hodinách (takzvanou fototerapii), repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci a celou řadu dalších postupů. Čili psychofarmaka nejsou všechno.
Jak se vyhodnotí tíže deprese? Samozřejmě především rozhovorem a počtem a tíží příznaků. Tím, do jaké míry jednince handicapují.
A jak to má poznat každý sám na sobě? Na to je celkem jednoduchá rada. Jestliže moje neschopnost – můj pokles nálady – zasahuje moji kapacitu v práci tak, že začnu dělat chyby, mám absence, nemohu zvládat to, co normálně zvládám, ve volném čase nejsem schopen přečíst stránku, aniž bych zapomněl, co na ní je, nemohu se soustředit, nemohu prožívat radost, narušuje to moje fungování v rodině a trvá to déle než čtrnáct dní, tak je to klinicky vyjádřená deprese, která zasluhuje péči odborníka.
Senioři, zdravotníci a lidé s nízkými příjmy jako ohrožené skupiny
Když se obloukem vrátím na začátek znovu ke koronavirové situaci, které skupiny lidí jsou podle vás v této době nejsilněji ohroženy depresí? Jsou to třeba zdravotníci, senioři nebo lidé z nízkopříjmových skupin? Dá se to takto obecně říct?
Dá se to tak říct. Loni na jaře – v první vlně – to byli především senioři a takzvaní křehcí senioři s rizikovými faktory, jako je obezita, diabetes a tak podobně. O tom se hodně mluvilo, ale dopad pandemie na duševní zdraví se začal přesouvat do jiných skupin. Zatím se to jenom odhadovalo. Kolegové, kteří dělali studii, jež zjistila nárůst deprese, úzkostných poruch a spotřeby alkoholu a sebevražedných myšlenek v populaci, povzbuzeni těmito výsledky zopakovali sběr v podzimní vlně před Vánoci. Tam už si kladli mimo jiné otázky, zda dopad pandemie na duševní zdraví je distribuován v populaci rovnoměrně, nebo jsou některé podskupiny ohroženější.
A máte pravdu, že mezi ty ohrožené patří především zdravotníci – to se ukázalo a už jsou pro to u nás data. Jsou to také ti, kteří přišli o svoji živnost, povolání, existenci, zkrachovali a museli nuceně přestat pracovat. Pak to jsou také ti z nízkopříjmových skupin. To jsou hlavní ohrožené podskupiny obyvatelstva, u kterých je výskyt duševní poruchy v důsledku pandemie více než padesát procent.