V pátek otevírá Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd svoji laboratoř v Bostonu. Je to poprvé, co se něco takového české vědě podařilo. Zámořské pracoviště povede americký vědec David Sabatini, který musel z amerických univerzit ve stejném městě před několika lety odejít po skandálu se studentkami. Šéf ústavu, biochemik Jan Konvalinka, chce, aby za oceánem vznikly i další laboratoře s českou účastí, a říká, že to může vést i k zisku Nobelovy ceny.
„Chceme nobelovku.“ Česká Akademie věd otevírá laboratoř v USA
V rozsáhlém rozhovoru pro web ČT24 Konvalinka, který Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB) vede od roku 2022, přibližuje pozadí vzniku zámořské laboratoře i cíle projektu.
V dubnu jste zveřejnili informaci, že v USA vznikne pobočka ÚOCHB. Kdy vás to napadlo poprvé a koho to vlastně napadlo?
Myšlenka, že budeme mít pobočku ve Spojených státech, je stará. Asi víte, že máme dlouhodobou extrémně úspěšnou spolupráci s firmou Gilead Sciences v Kalifornii. A také velmi dobré osobní vztahy s vedením té firmy, respektive s bývalým vedením té firmy, hlavně s Johnem Martinem, který byl generálním ředitelem Gileadu. Navíc bývalý ředitel ústavu Zdeněk Hostomský, to se ani v Čechách neví, mimořádnou kariéru v Kalifornii u firmy Pfizer, kde byl jedním ze šéfů výzkumu.
Takže jsme měli ideu, která už byla dost detailně promyšlená a vlastně těsně před realizací. Plánovali jsme, že tam ve spolupráci právě s Johnem Martinem vytvoříme ústav translačního výzkumu, který bude v Kalifornii, pravděpodobně v San Diegu.
Proč tedy tohle pracoviště nevzniklo?
Když už se to krystalizovalo, tak přišel zaprvé covid a zadruhé náhlá nečekaná tragická smrt Johna Martina, která tento projekt ukončila.
Myšlenka ale nezemřela…
Myšlenka, že budeme mít vlastní ústav v Americe, tady byla dál a velmi aktivně se na ní pracovalo. A potom jsme udělali klíčový krok. Přijali jsme doktora Sabatiniho, což je opravdu významný americký vědec, který z důvodů, jež můžeme probrat později, nemohl získat místo na MIT (Massachusettském technologickém institutu), kde předtím pracoval. Moji kolegové doporučili, aby tady měl přednášku, ze které vypnula celá řada velmi zajímavých spoluprací. Ukázalo se, že se sem odborně hodí a že je biolog, který dělá věci, jež se dají řešit pomocí chemie.
Sabatini chtěl ale alespoň částečně působit ve Spojených státech. A pak se objevil soukromý sponzor, který byl ochotný jeho práci financovat právě v USA. Všechno do sebe zapadlo a dospěli jsme k závěru, že sponzor dá peníze ÚOCHB a my za to vytvoříme laboratoř. Zpočátku to bude laboratoř doktora Sabatiniho, ale u toho nechceme skončit, plánujeme pokračovat.
Jak to myslíte?
Chceme, aby vznikly za oceánem naše další laboratoře. Byly by financovány jiným způsobem, takže doufáme, že získáme nějaké vnější zdroje. Zapomněl jsem říct, že teď už se nejedná o Kalifornii, ale o Boston.
Proč právě Boston?
Vzhledem k osobním vazbám doktora Sabatiniho, ale i proto, že svět se mění a světové centrum biotechnologického průmyslu je právě v Bostonu. Tam jsou koncentrované ty největší mozky – na univerzitách, jako je Harvard a MIT. Navíc jsou tam i investoři a lidé, kteří podporují spin-offy a start-upy. To všechno je teď v Bostonu.
Proč vlastně tenhle sen vznikl?
My v ÚOCHB toho děláme opravdu hodně. Pokoušíme se o excelentní výzkum na světové úrovni. To není jen moje rozhodnutí a má zásluha, je to v DNA tohoto ústavu už šedesát let. Je to opravdu mimořádné, a já vlastně ani nevím, proč se to děje. Je tu nějaká snaha, touha a schopnost převádět excelentní výzkum do praktických aplikovaných výsledků.
A tohle je náš étos už od šedesátých let, kdy jsme začínali například s peptidovými hormony. Svět se ale mění, takže teď už je velmi nepravděpodobné, že vytvoříte nějaký brilantní nápad, opatentujete ho a počkáte, až se objeví nějaký další John Martin, který zariskuje a udělá z toho lék.
Takhle to dnes funguje už jen velmi výjimečně. Dnes totiž firmy chtějí takzvaně deriskovat. Tohle ošklivé slovo v praxi znamená, že si kupují až věci, které jsou ve vývoji hodně daleko. Je to výzva i pro nás, kdy si musíme určit, co je vlastně naším úkolem.
A co je tedy vaším úkolem?
Můžeme publikovat krásné publikace a chtít po státu, aby nám posílal pořád víc peněz na základní výzkum a argumentovat, že jsme fakt dobří.
My jsme se ale rozhodli, a bylo to už docela dávno, asi před deseti až 15 lety, že vytvoříme prostředí, které pomůže přenosu informací. Když jsme teď zakládali naši pobočku v USA, tak jsme okopírovali úspěšné vzory. Zejména z Lovaně v Belgii, kde máme sesterskou instituci, ale také z Británie nebo přímo ze Spojených států. Založili jsme dceřinou organizaci, která se zabývá transferem technologií a máme dokonce investiční společnost, která do projektů vkládá peníze.
David Sabatini
Když jsem si četl o laboratoři v deníku Boston Globe, tak ten píše, že je to úplně první podobné zahraniční pracoviště ve městě. Jste tedy úplně první, kdo se toho odvážil?
Pro nás jakožto české vědce to úplně první průnik do zahraničí není. Akademie věd má venku dokonce několik stanic. Například přírodovědci provozují stanoviště na Papui-Nové Guineji a Masarykova univerzita má v Antarktidě Mendelovu polární stanici. Do Bostonu jsme si ale opravdu troufli jako první.
A ze zahraničních institucí?
Nevím o tom. Tipoval bych, že tam něco je. Možná německý Institut Maxe Plancka tam něco má.
Čím to, že si na to za celé ty roky nikdo jiný netroufl?
Možná to je tím, že máme šanci, že jsme získali velké prostředky z grantu a máme i vlastní z licencí. A navíc máme i určité sebevědomí a snahu posunout se někam dál. Já už jsem, a teď to je můj subjektivní argument, trošku unavený z toho, že jsme stále považovaní za takový ten „docela dobrý východoevropský ústav“. Vždycky když sem přijedou návštěvníci, tak říkají: „Hm, na to, že jste východní Evropa, tak je to u vás fakt super.“ A to mě už irituje. Doufám, že v nějakých oborech už nás kolegové berou opravdu vážně a že jsme skutečně dobrý ústav světové úrovně.
Rádi bychom, aby to tak bylo i na úrovni aplikací, vývoje léků, diagnostiky; prostě věcí, které prakticky mění život a zdraví lidí k lepšímu. Založení pobočky v Bostonu zvyšuje šanci uskutečnit tenhle náš cíl. Řekl bych, že jsme využili příležitost.
Jak těžké je něco takového budovat? Zažil jsem na vlastní kůži americkou byrokracii a bylo to docela intenzivní…
Je to velmi náročné. Nyní se jedná o naši skutečnou pobočku. Vědci v Bostonu jsou zaměstnanci našeho ústavu, včetně doktora Sabatiniho. Právně jsou tedy normálně v ústavu, máme s nimi smlouvu a vysíláme je pracovat do Spojených států. Zatím jsou všichni tamní pracovníci Američani, takže musíme dodržovat jak americké, tak i české pracovní právo, včetně práva státu Massachusetts.
Je to komplikované, ale dá se to udělat. Během této cesty se učíme různé věci, musíme aplikovat standardy a pravidla, které jsou zvykem za oceánem, a taky se dozvídáme novinky, které jsou pro nás velmi inspirativní.
Jaký je tedy hlavní cíl výzkumu? Když jsem se díval na zaměstnance laboratoře, jsou to opravdu kvalitní vědci, většinou nějak spojení s profesorem Sabatinim z jeho dřívějších pracovišť. Bude tam tedy probíhat konkrétní vědecký výzkum spojený pravděpodobně s fenoménem mTORu, je to tak?
Ano, začínáme na mTORu a spolu s tím na signálních dráhách, které s tím souvisejí. Doktor Sabatini je skutečně mimořádná vědecká osobnost, objevil totiž úplně nový druh signálu v buňce. To znamená, že našel způsob, jak si buňky povídají a jak se buňka dozvídá, že má růst. A právě to je dráha, která dostala název mTOR. Je to extrémně zajímavé nejen jako základní věda, ale také to má mimořádně zajímavé potenciální aplikace. Například pro nádorovou biologii a kupodivu i pro takzvanou longevity (dlouhověkost – pozn. redakce).
Co to znamená?
Sabatini je považován za jednoho z předních odborníků v oboru longevity. Inhibitory „jeho“ signální dráhy totiž v experimentech se zvířaty dramaticky prodlužují délku jejich života. To je pro vědu samozřejmě velmi zajímavé. Zdůrazňuji ale, že jde zatím pouze o základní výzkum. Nechci, aby to vypadalo, že příští rok vyrobíme pilulky na prodloužení života. Přesto jde o extrémně zajímavý výzkum, přičemž na ÚOCHB známe celou řadu způsobů, jak můžeme pomocí chemie ovlivňovat procesy, které doktor Sabatini zkoumá.
Dokázal byste to ještě detailněji popsat, prosím?
Jedna z klíčových otázek biologie je, jak mezi sebou komunikují buňky v organismu a jak komunikuje buňka se svým okolím. S tím souvisí i to, jakým způsobem řídí buňky svůj růst a dělení. Základní zákony tohoto chování byly objeveny už v 60. a 70. letech dvacátého století a tento objev dostal zaslouženě Nobelovu cenu.
Velmi důležitý je v tomto oboru právě objev Davida Sabatiniho a jeho spolupracovníků o dráze mTOR, která je rozhodující pro růst buněk. Ten objev je sice už relativně starý, ale celý tento biologický proces je velmi komplikovaný, je v něm celá řada proteinů a genů, které se ho účastní. David je člověk, který má nápady, metodiku i představivost, které jsou nutné k tomu, aby se tohle všechno prozkoumalo.
Proč?
Je to podobné jako u mých oblíbených virů. Když přesně pochopíme, jak proces probíhá, tak tím získáme možnost do něj chemicky zasáhnout. To znamená buď ho aktivovat, anebo naopak zablokovat. Dlouhodobým cílem je pro nás najít chemické molekuly, které by signální dráhu mohly řídit tak, abychom mohli ovlivňovat růst buněk. Což má zásadní důsledky, protože tím bychom mohli také třeba potlačit nádorové bujení, které je vlastně překotným růstem buněk.
Další směr, který chceme zkoumat, je růst organismu, tedy jeho zvětšování. I ten je nějakým způsobem, který zatím není přesně známý, spojený s délkou života organismu. Potenciálně bychom tedy mohli ovlivňovat někdy v budoucnu i dožití.
Ale proč Boston? Takový výzkum by se dal přece určitě dělat i v Česku?
Dostaneme se tam k vědcům na úplně jiné úrovni. Přiblížíme se k mimořádně zajímavým talentům, které by se mohly hodit právě pro náš výzkum. Boston je dnes centrum světové biochemie, jsou tam ti nejlepší, nejtalentovanější lidé na světě. A my se tam k nim dostaneme.
Bylo by těžké je dostat do východní Evropy, do Prahy?
Ano, bylo. Ačkoliv tady musím říct jednu zajímavou perličku. Profesor Sabatini má fungující laboratoř i tady, v Praze. Když si teď vybírá nové lidi, tak jim zpravidla nabízí, jestli chtějí působit v Praze, nebo v Bostonu. A víte co? Většina z nich si vybírá Prahu. I v tomto jsme, zdá se, konkurenceschopní a já osobně z toho mám obrovskou radost.
Nicméně stále platí, že pro Američany je Boston zajímavější a lákavější. Je současně samozřejmě i dražší, ale na to máme onen velkorysý dar americké nadace.
Šéf jedné české vědecké instituce, nechci ho tady jmenovat, mi říkal, že Sabatini je v Praze prostě proto, že ÚOCHB chce „nobelovku“. Je to opravdu snadnější cesta do budoucna k něčemu takovému?
ÚOCHB chce nobelovku! Ale jde ještě o něco jiného. Dovolím si to popsat trošku oklikou. Když máte peníze – a my je máme – tak se otevírají dvě cesty, jak dělat špičkovou vědu. Obě se dají popsat na příkladu z fotbalu: můžeme to dělat jako Real Madrid, tedy sbírat největší hvězdy celého světa. A ty megahvězdy si nakoupit. Anebo, a to je druhá možnost, to udělat jako FC Barcelona, která nekupovala lidi z venku, ale vychovávala si je sama.
My se rozhodli jít tou druhou cestou. Investujeme do mladých vědců, které sbíráme z celého světa a v Praze jim dáváme příležitost. Myslím, že se to vyplácí. Rozhodně nechceme nakupovat hvězdy světové vědy jen proto, že jsou to hvězdy. Sabatini byl v této strategii vlastně výjimka – byla to příležitost, kterou jsme využili.
Ale kdyby nebyl kompatibilní s výzkumem, který u nás děláme, tak by tady nepracoval. Neřekli jsme si: „Ha, je tady hvězda, teď je k dispozici, pojďme ho sbalit a je nám úplně jedno, co vlastně dělá, hlavně, že jednou bude mít nobelovku.“ Takhle to doopravdy nebylo.
K Sabatinimu se ještě dostaneme, ale zajímal by mě nejdřív ten projekt. Na jak dlouho je, jak ho vlastně budete vyhodnocovat? Kdy si řeknete: „To je úspěch, budeme v tom pokračovat,“ anebo naopak: „Odpískejme to a příště raději zkusme projekt v Kalifornii?“
Tohle je komplikovaná otázka. Základ projektu je na pět let. Laboratoře máme pronajaté, takže tam nemusíme stavět žádné budovy. To je naše obrana vůči nějakému případnému neúspěchu nebo nešťastné události, která by se samozřejmě mohla přihodit. Ten projekt je dynamický, takže se dá relativně bezbolestně zrušit.
Plánujeme ho ale dlouhodobě. Víme, že chceme mít stanici v zahraničí, a tohle byla příležitost, jak ji vybudovat. Chceme tam později spustit i další laboratoře, což naznačuje, že uvažujeme o opravdu dlouhodobém projektu, který by měl přesahovat prosté období těch základních pěti let.
A pak je tady zásadní otázka, kterou jste položil… Jak ve vědě vlastně poznáme, že je něco úspěšné? To je otázka za milion dolarů. Odpovědí je, že výzkum po nějaké době musí vést k objevům, které se budou publikovat v odborných časopisech. A co je skoro důležitější – že tam vznikne životaschopná laboratoř, která bude mít skvělé lidi. Musí vzniknout místo, kde budou lidé chtít pracovat, budou se tam dělat zajímavé věci, naváží spolupráce v tamním prostředí. Tohle všechno dohromady je pro úspěšnost kriticky důležité.
Máte na mysli nějaké konkrétní spolupráce?
Ideálně na Harvardu a MIT, ale v Bostonu je špičkových univerzit spousta. Je tam Harvard, Cambridge a další, kde pracuje celá řada špičkových vědců.
Z ekonomického pohledu budeme za úspěch pokládat, že laboratoř dokáže během relativně krátké doby, tak do tří nebo čtyř let, získávat i jiné prostředky než z grantu. Tedy, že se stane ekonomicky soběstačnou.
Tohle jsou pro nás ty základní znaky úspěchu, které ovšem platí na celém světě. Úplně stejně hodnotíme i naše vědce a pracoviště taky na ÚOCHB v Praze. Máme stejný systém, který je v západní Evropě běžný, v tuzemsku ale zatím ne.
Zkuste ho, prosím, lidem přiblížit.
Když přijímáme mladé vědce, tak dostanou jakýsi startovní balíček financí. Ale po třech letech přijde mezinárodní komise, která je hodnotí a dívá se přesně na ty výše popsané aspekty. Včetně toho, zda jsou vědci schopní získat grantové prostředky tak, aby byli dlouhodobě finančně soběstační.
I bohatý ÚOCHB má podmínku, aby lidé, kteří tady chtějí mít skupinu a chtějí být samostatně vědecky aktivní, byli schopní tu skupinu sami živit. Samozřejmě jim pomáháme, zařizujeme velké investice, dáváme jim k tomu nějaké prostředky. Ale každá takzvaná principiální skupina musí být finančně nezávislá.
Zpět do Ameriky. I laboratoř v Bostonu by tedy měla být finančně nezávislá?
Takový je plán. Pokud nebude, tak ji dotovat nebudeme. Nebudeme jen tak posílat peníze do Bostonu. Na začátku samozřejmě musíme zařídit pronájem laboratoří my, ale jinak všechny výdaje platí zatím nadace. A v budoucnu, doufejme, přibydou další granty.
Interview ČT24 – Jan Konvalinka (3. 2. 2023) (zdroj: ČT24)
ÚOCHB je v Česku brána tak trošku jako zvláštnost, kdy si veřejnost příliš neuvědomuje, že je tento ústav vlastně součástí veřejných peněz a je za ně tedy zodpovědný.
Do Bostonu nejde ani koruna z veřejných peněz. Jsme ústav Akademie věd a celá tato operace byla samozřejmě projednána a schválena jejím vedením. Schválila to prezidentka Akademie věd Eva Zažímalová, která celý proces podpořila. Všechno. Od najmutí Davida Sabatiniho, až po nynější slavnostní otevření.
Jsme velmi přísně kontrolovaná instituce, procházíme mnoha audity. Opravdu se tady nikdo nezbláznil a nerozhodl se, že by si postavil za veřejné peníze pomník v Bostonu.
Popsal byste, prosím, odkud tedy peníze na bostonskou laboratoř pocházejí?
Většina od americké nadace. A relativně menší peníze, které do toho také dáváme, jsou z našich vlastních zdrojů, jež získáváme pomocí licencí. Daňový poplatník může být úplně klidný. Když už o tom teď mluvíme, tak ÚOCHB je obrovský plátce daní. Jsme v padesátce největších plátců daní v Česku. Platíme víc než ruzyňské letiště.
Když jste mluvil o těch dalších dvou projektech, máte už nějaké vize, co by to mělo být, kde a kdy?
Intenzivně na tom pracujeme. Nechci nic zakřiknout, ale jméno profesora Sabatiniho láka jiná velmi významná jména ze Spojených států. Teď před námi stojí rozhodnutí, které musíme udělat. Tedy jestli chceme mít vedle Sabatiniho další významná jména z USA, anebo jestli dáme přednost tomu vybrat nějaké mladé kolegy z Česka nebo odjinud.
Neřeknu vám teď přesný časový rámec, ale chceme to dát dohromady relativně brzo. Osobně bych dal v tuto chvíli spíše přednost mladším kolegům, kteří by si v USA mohli založit svoji novou laboratoř.
Na tomto místě bych chtěl ještě něco dodat k filozofii ÚOCHB – většinou si nevybíráme lidi na nějakou konkrétní pozici, ale co nejlepší, jaké můžeme získat. A potom je necháme dělat, co chtějí. Na druhou stranu ale samozřejmě jejich výzkum musí být nějakým způsobem komplementární s tím, co náš ústav dělá.
Když jste na jaře oznamovali, že tato laboratoř vznikne, tak jste říkal, že to nabízí příležitost pro české vědce. Zatím ve čtrnáctičlenné bostonské skupině ale žádný tuzemský výzkumník není. Máte nějaký plán, třeba pro doktorandy nebo jiné české vědce?
Je přirozené, že s českým podílem počítáme. Budeme mít laboratoře v Bostonu, takže tam budou moci jet naši studenti, naši postgraduální vědci, a to velmi jednoduše a pravidelně.
V budoucnosti bude jedna z těch dvou laboratoří asi více americká. Ale pozor, ve vědě už národnost nehraje velkou roli. Máme tady vedoucí skupin, kteří jsou Američané, máme Němce, Rusy, tohle už opravdu moc neřešíme. Všechno je to česká věda a David Sabatini je teď její součástí.
Jak se to projevuje v praxi?
Má schváleno od Karlovy univerzity, aby školil české studenty, což už dělá. Takže tu máme dalšího „českého vědce“, který se ale nenarodil jako Čech – asi podobně, jako je součástí české vědy Johann Gregor Mendel. Byl to český vědec, jsme na něj hrdí, sice mluvil německy, ale svůj výzkum dělal v Brně.
Kolik celý bostonský projekt vlastně na těch pět let stojí?
Základem financování je dar od nadace Pershing Square Foundation, a to je pět milionů dolarů (asi 116 milionů korun) ročně. To všechno na pět let.
Co je zač Pershing Square Foundation a proč dává takhle velkou částku peněz, v přepočtu přes půl miliardy korun, právě na profesora Sabatiniho?
Tato nadace financuje celou řadu projektů včetně vědy, hlavně v oblasti New Yorku. Dává tradičně cenu pro mladé vědce ve státě New York a financovala i celou řadu velmi zajímavých charitativních projektů. Lidi z této nadace zaujal příběh Davida Sabatiniho a také možnost jeho potenciálních výsledků, které by mohly změnit svět. A přišlo jim špatné, že takový člověk nemá šanci dělat svoji práci.
Ta laboratoř bude mít pořád stejný počet lidí, nebo se bude zvětšovat?
Dobrá otázka. Jak znám Davida, tak ji bude chtít pořád zvětšovat. Ale nečekáme, že by měla mít víc než patnáct lidí.
Ty lidi si vybíral on přímo?
Ano, všechny si vybral. Stejný postup ale platí pro každého vedoucího oddělení na ÚOCHB. Já jim do jejich osobní personální politiky vůbec nemluvím, takže v Bostonu platí stejná pravidla jako u každého jiného vědce v Praze. Dokonce ani jeho plat není vyšší než u jiných vedoucích oddělení na ÚOCHB.
U Davida Sabatiniho a jeho kauzy se ještě musíme zastavit. Psala o ní všechna významná vědecká média na světě. Slyšel jsem názor, že v USA ho vyhodili dveřmi a on se jim vrací teď do Bostonu oknem – oklikou přes Prahu. Nemohou to tak brát i v Bostonu?
To je dobrá otázka. Mohou. Zatím se mi ale zdá, že to tak není. A máte pravdu, že je to opravdu velké téma. Když jsme oznámili, že David Sabatini nastupuje na ÚOCHB jako zaměstnanec, tak se ta informace objevila na titulní stránce Boston Globe a vyšel o tom speciální článek v časopisu Science.
V Praze máme velmi často návštěvy špičkových světových vědců, které zveme na přednášky, potkávám je tady na konferencích. A musím říct, že bez jediné výjimky nám k tomu všichni gratulovali, nevím o jediné opačné reakci.
Na druhou stranu je pravda, že většina z nich mi řekla, že oni sami by k tomu neměli odvahu. Případně, že by to v jejich případě v Americe bylo považováno za příliš kontroverzní a že by do toho proto osobně nešli. Vím o dvou významných institucích, jejichž šéfové mi řekli, že jsme je předběhli, protože o Sabatiniho měli zájem také.
Uvědomuji si, že je kontroverzní osobností, nechci to nijak skrývat. Porušil pravidla platná na jeho instituci. Chci ale upozornit, že tato pravidla u nás vůbec neexistují, a dokonce ani ve většině evropských zemí nejsou.
Nerad bych, aby to vypadalo, že tady z Prahy radím lidem na MIT, jak mají dělat svou práci. Respektuji to a akceptuji, že porušil pravidlo – a on to samozřejmě také velmi dobře chápe. Pro nás je ale důležité, že se nejednalo o zneužívání. Kdyby se dopustil něčeho jako třeba (filmový producent) Harvey Weinstein, kdyby to bylo třeba znásilnění, tak bych se ho nechtěl dotknout ani klackem.
Jenže tohle je jiný případ. Za druhé mám osobně pocit, že Sabatini už trest za svá provinění dostal. Přišel o svoji milovanou práci, svoji laboratoř, o všechny granty a byl opravdu blízko spáchání sebevraždy.
Jakými pravidly se bude vlastně Sabatini řídit? Pravidly Spojených států, českými nebo jinými?
Máme na to pravidla. A máme, a to je možná ještě důležitější, etický kodex, který se musí dodržovat, a také etickou komisi, která podobné problémy řeší.
Ještě bych rád řekl, že osobně ho znám už dva roky, a to docela intenzivně. Prošel takovým peklem, že si vůbec neumím představit, že by se na kolegyně jenom podíval. Dostal takovou lekci, že si ji zapamatuje.
Nebojíte se vlastně, že o něj v USA velmi rychle přijdete? Jak sám říkáte, je to vědec světové kvality, asi by pro něj bylo snadné vrátit se na nějaké tamní pracoviště. Berete vážně, že pro vás bude pracovat těch dalších pět let?
Beru to velmi vážně a on také. Otázce ale rozumím. Samozřejmě je to svobodný člověk, nevolnictví bylo zrušeno někdy kolem roku 1781. Má naprostou svobodu rozvázat s námi pracovní poměr a pokračovat třeba na Stanfordu, když takovou nabídku dostane. Současně ale nesmíme zapomenout na závazek, který má skrze výše uvedenou nadaci.
Nemůžeme si samozřejmě nikoho přivázat, ale i to platí úplně pro všechny. Nemůžu vědět, jestli mi třeba Pavel Hobza odpoledne nepřijde říct, že končí a odchází do Brna. Máme od Sabatiniho příslib a navíc myslím, že jsme mu pomohli ve velmi kritické životní situaci.
Měl ale Sabatini v té situaci vůbec na vybranou?
Vybral si ÚOCHB. Mohl odjet do Číny, měl nabídky i jinde mimo Spojené státy. My ale máme opravdu velmi kvalitní výzkum, a to už od dob profesora (Antonína) Holého. Máme budovu plnou vynikajících chemiků, knihovny chemických sloučenin. Za ty desítky let se u nás připravily biologicky aktivní látky, které jsou velmi pečlivě zpracované.
Navíc máme i metody, jak můžeme testovat na různé cíle zásahu. Jedním z těch cílů zásahu je právě opakovaně jmenovaný mTOR.
Chtěl byste říct ještě něco závěrem?
Přece jen bych se rád ještě jednou vrátil k doktoru Sabatinimu. Rád bych zopakoval, že to není a nikdy nebyla jen moje osobní akce. Měl jsem kolem sebe mladé kolegy a kolegyně, kteří buď strávili léta přímo na MIT, nebo Sabatiniho znali z jiných pracovišť. A tihle lidé mi říkali – ten člověk je famózní, pozvi ho k nám.
A já ho pozval. Našli se samozřejmě lidé, kteří byli nervózní, jestli děláme dobře. Když ho ale potom potkali a mluvili s ním, tak se přesvědčili, že to je brilantní člověk, který opravdu není žádné monstrum.