Žagaň (Sagan) - Spojenečtí vojáci se během druhé světové války několikrát pokusili uprchnout z německých zajateckých táborů. Za největší a nejmasovější útěk lze označit zmizení spojeneckých vojáků v noci z 24. na 25. března 1944 ze zajateckého tábora ležícího u polského městečka Žagaň (česky někdy psáno jako Zaháň, německy Sagan). To, že nešlo jen o jednu z mnoha akcí, ostatně dokazuje i zlostnou Hitlerovu reakci - dal příkaz všechny uprchlíky po dopadení bez milosti popravit. Uprchnout se podařilo 76 vojákům, včetně tří Čechů, až na tři z nich byli ale posléze všichni dopadeni – popraveno bylo nakonec 50 uprchlíků. Útěk se stal též námětem pro slavný film Velký útěk se Stevem McQueenem.
Zajatecký tábor známý jako Stalag Luft 3 byl vybudován v roce 1942 na ploše 240 tisíc metrů čtverečních. Kapacitu měl 10 tisíc zajatců, z nichž většinu tvořili američtí letci (7 500), asi 2 500 byli Britové a zbytek vojáci z dalších zemí. V porovnání s koncentračními a vyhlazovacími tábory byly podmínky v některých zajateckých táborech podle pamětníků přijatelnější a motorem útěků byla například touha bojovat proti nepříteli.
Počátkem roku 1943 zajatci zřídili tajný výbor pro útěky, do jehož čela se postavil jihoafrický pilot Roger Bushell. Členem výboru byl i český pilot Arnošt Valenta, který měl na starost uplácení strážných nebo například získávání předloh úředních dokumentů a propustek. Výbor poté rozhodl o vybudování tří tunelů pojmenovaných jako Dick, Tom a Harry. Útěk připravovalo 600 mužů, kromě samotné stavby sháněli falešné doklady a náhradní oblečení pro uprchlíky.
Ze tří tunelů nakonec dokončili jen tunel Harry - Toma objevili Němci a práce na Dickovi ukončili samotní vězni. O jedinečnosti akce svědčí výsledky pozdější inventury v táboře, která odhalila, že na vyhloubení, vyztužení a osvětlení tunelů zajatci použili například 90 postelí, 52 stolů, přes 30 židlí, asi 2 000 lžic, nožů a vidliček, asi 250 hrnků nebo 1 700 přikrývek. V důlních šachtách si vybudovali dokonce primitivní ventilaci a dráhu z dřevěných kolejnic, po které se přepravovali vojáci i písek. Vykopaného materiálu se zbavovali důmyslným mechanismem přišitým na nohavicích, který při vycházkách písek sypal ven.
Po dokončení tunelu, který byl dlouhý 111 metrů, vedl v hloubce asi deset metrů a široký a vysoký byl něco málo přes půl metru, se čekalo na tmavou noc. Výbor pro útěky předem vybral podle zásluh na 200 vyvolených, včetně Valenty a dalších českých pilotů Bedřicha Dvořáka a Iva Tondera. Kvůli možnému prozrazení se s prokopáním výlezu počkalo až na den útěku. Poté, co se na cestu ke svobodě vydal ve večerních hodinách 24. března první zajatec, nastal šok. Tunel, který měl končit v lese, vyústil v otevřeném terénu. Stráž nakonec akci odhalila a začala střílet, první fáze útěku se tak zdařila jen 76 zajatcům. Po celém Německu a okupovaném území se poté rozeběhla obří pátrací akce.
Po několika týdnech pronásledování zůstali na svobodě pouze tři uprchlíci, dva Norové a jeden Nizozemec, kterým se podařilo dostat do Švédska či do Španělska. Ostatních 73 mužů bylo zadrženo a 50 vybraných letců, včetně Bushella, bylo na přímý Hitlerův rozkaz zavražděno. Mezi zastřelenými byl i Arnošt Valenta. Dvořáka s Tonderem nacisté zavřeli do pevnosti Colditz, kde je na konci války osvobodili američtí vojáci.
