Bangladéš se za téměř padesát let nezávislosti zvládl vypracovat ze země, která nedokázala přežít bez mohutné zahraniční finanční pomoci do pozice ekonomického tygra regionu. Také ve zdravotní péči skočil o obrovský kus a přiblížil se třeba k českému průměrnému věku dožití. K nezávislosti mu přitom pomohla přírodní katastrofa.
Byla to jedna z nejhorších živelných pohrom v historii. Při cyklonu Bhola v roce 1970 podle různých zdrojů zahynulo okolo půl milionu lidí. Pomohl ale i jedné věci, díky jeho následkům se před padesáti lety – 26. března 1971 – osamostatnil Bangladéš.
Ten byl pod názvem Východní Bengálsko od roku 1947 součástí Pákistánu, mladého státu, jenž vznikl z někdejší Britské Indie během rozpadu koloniálního panství Spojeného království. Od zbytku Pákistánu bylo však toto území geograficky odděleno Indií. V roce 1955 pak vláda Východní Bengálsko v rámci snahy o sjednocení země přejmenovala na Východní Pákistán.
Postupně však mezi oběma částmi začaly narůstat rozpory. Bengálci obývající dnešní Bangladéš si stěžovali na diskriminaci při obsazování míst ve státní správě i armádě. Vadilo jim také potlačování kultury, centrální vláda například zakázala bengálskou literaturu a hudbu ve státních médiích. Poslední ránu vzájemnému soužití pak zasadil právě cyklon Bhola.
Pákistánská vláda s prezidentem Agou Muhammadem Jáhjou Chánem, která sídlila v západní části země, totiž na katastrofu nereagovala zrovna promptně. Za pomalé záchranné operace ji kritizovali občané, opoziční politici i mezinárodní média.
Už zmiňovaný cyklon Bhola se vytvořil osmého listopadu 1970 ve střední části Bengálského zálivu a začal postupovat směrem na sever nad území Východního Pákistánu. Postupně nabíral na síle. Někde nárazy větru dosahovaly až rychlosti 240 kilometrů v hodině. Pak se zvedla hladila moře, vymazala celé vesnice a zničila úrodu.
Katastrofa postihla přes 3,6 milionu lidí. Pákistánský rozhlas tehdy informoval, že na třinácti zcela zničených ostrovech v okolí největšího bangladéšského přístavu Čitágáon nejsou žádní přeživší. Celkové škody se podle odhadů vyšplhaly na více než 86 milionů dolarů. Živel dopadl hlavně na rybáře, cyklon jim zničil přes 65 procent rybolovné kapacity pobřežní oblasti.
Cyklon posílil opozici
Cyklon nakonec zeslábl a třináctého listopadu utichl. O měsíc později v prosincových volbách posilněna naštvaností voličů ve Východním Pákistánu drtivě zvítězila opoziční Lidová liga. Napětí mezi centrální vládou v Islámábádu a Východním Pákistánem pak vyústilo v národně osvobozeneckou válku za sebeurčení a nezávislost.
Dne 25. března 1971 prezident Jahja Chán rozkázal armádě, aby proti obyvatelům Východního Pákistánu zakročila. Zakázal také jakoukoliv politickou činnost a zavedl cenzuru tisku. Potom nechal zatknout vůdce opozice Mudžíbura Rahmána. V zastoupení vyhlásil jeho spolustraník Zijáur Rahmán 26. března 1971 nezávislost nového svrchovaného státu jménem Bangladéš.
Armáda pak území Východního Pákistánu obsadila, během této akce došlo i ke genocidě. Do poloviny prosince 1971 zahynuly tři miliony lidí a na deset milionů obyvatel uprchlo do Indie.
Vybojovat nezávislost Bangladéše v prosinci 1971 nakonec pomohla tamnímu národně osvobozeneckému hnutí právě Indie, tradiční rival Pákistánu, která se k válce rovněž přidala.
Do pomoci postižené oblasti se zapojily i další státy. Americká vláda poskytla částku ve výši deset milionů dolarů, pomoci se rozhodla i Británie, Německo, Francie, Kanada, Japonsko, Čína či Singapur, který do země vyslal lékařskou misi.
Americký ministr zahraničí Henry Kissinger však během své návštěvy v roce 1974 označil Bangladéš jako nekonečný odpadkový koš, protože očekával, že se do země budou dlouhé roky pouze lít finanční prostředky. Nově zrozený stát ho ale následně vyvedl z omylu.
Ekonomický rozvoj Bangladéše
Od konce osvobozenecké války v roce 1971 se Bangladéš zvládl vypracovat v suverénní stát nejen v politické rovině, ale i v té ekonomické. Vzrostlo bohatství místních i vzdělanost. Například mezi lety 2000 a 2016 se více než dvacet milionů lidí z celkových 162 milionů v Bangladéši dostalo nad hranici chudoby.
Také díky demokratickým změnám a větší transparentnosti a odpovědnosti ve vedení státu v posledních dekádách rostlo bohatství celé země.
Závislost Bangladéše na zahraniční pomoci se od začátku sedmdesátých let snížila z 88 procent asi na dvě procenta. Do začátku devadesátých let přitom jeho ekonomika spoléhala především na zemědělství. Nyní hlavní síla leží ve službách asi s padesáti procenty HDP, na průmysl pak připadá zhruba 36 procent a na zemědělství čtrnáct.
Hlavními odvětvími jsou oděvní průmysl, chemická a farmaceutická výroba a elektronika. Svoji hospodářskou stabilitu se země snaží ukázat také projektem víceúčelového mostu Padma. Ten má spojovat hlavní město Dháku s 21 jižními provinciemi pomocí silnice a železnice.
Zatímco velká část ekonomik se v roce 2020 po celém světě propadla do recese, Bangladéš si udržel se 3,8procentním růstem pozitivní trend. Spadl na něj ale z 8,2 procenta v roce 2019.
Zdravotnictví udělalo pokrok
Nejzásadnější změnou pro zlepšení života v Bangladéši byla ale reforma zdravotnictví. Jen v letech 1990 až 2015 se povedlo snížit úmrtnost dětí pod pět let o dvě třetiny. Zatímco v roce 1981 se dětská úmrtnost pohybovala nad devíti procenty, v roce 2019 už byla pod dvěma procenty.
Méně umírá i dospělých, společnost je navíc proočkovaná. Průměrná doba dožití se od nezávislosti zvýšila z 52 let na současných 72. Podíl na tom má především zvýšení dostupnosti zdravotní péče.
V nemocnicích se také místní ženy mohou dozvědět o různých možnostech těhotenské a následné péče o dítěte. Svoji roli hrají i nestátní a jiné organizace v tom, aby obyvatelstvo informovaly o možnostech léčby a správné výživy.
Stále ale zůstává velký rozdíl mezi bangladéšskými městy a venkovem. Právě ve městech se totiž nachází většina zdravotnických zařízení, žije v nich ale pouze třetina obyvatelstva. Za lepší péčí je tak velké množství lidí nuceno daleko dojíždět. Soukromá medicína je také pro řadu Bangladéšanů nedostupná.
Chybí i značné množství kvalifikovaných zdravotníků. Pomoci by mohlo sjednocení řízení péče na venkově a ve městech, které nyní patří mezi dvě různá ministerstva.
