Změna klimatu přepisuje mapu Evropy. Švédsko přišlo minulý týden o svůj nejvyšší bod. Tání ledovce snížilo jižní vrchol hory Kebnekaise za 50 let o patnáct metrů a kartografové teď musí zapisovat kótu toho severního. Přírodovědci varují, že přímo před očima se mění i švédská krajina. Lesy vytlačují tundru a zpod mizícího ledu stoupá do ovzduší metan.
Pro lidi to znamená zatím změnu v šatníku nebo víc práce při třídění lesních plodů. Pro vegetaci ale změny klimatu mohou už teď znamenat zkázu. Některé rostliny zvyklé na chlad letos vůbec nevykvetly – právě toho se báli vědci, kteří je během jara a léta fotili každou minutu.
„Je to něco jako kanárek v uhelném dole. Pamatujete, jak si horníci nosili kanárky v klecích? Tohle je jeden z nich. Jakmile rostliny zmizí, alpinská tundra ve Švédsku je minulostí,“ přirovnal klimatolog Keith Larsen.
Neznamená to ale, že by život ze švédských hor zmizel. Naopak stále blíž k hřebenům šplhá hranice březového lesa. Za sto let stromy směrem nahoru do svahu postoupily o 230 metrů. Jenže tundra na vrcholcích už nemá kam ustupovat a celý biologický systém tak ve stínu stromů zmizí.
Edith-Anna Svonniová sbírá lesní ovoce v lesích už desítky let. Za polárním kruhem vyrostla. V posledních letech si ale všímá, že zaběhnuté zvyky, pranostiky i kalendář berou za své.
„Borůvky a morušky tu rostou společně a dozrávají ve stejný čas. Někde musí být chyba. Jako děti jsme navíc musely do bláta nosit holínky. Teď projdete i v teniskách a nenamočíte se,“ vypozorovala obyvatelka Svonniová.
V nejvyšších patrech skandinávských hor postupně mizí celé výškové metry. Dominanta Švédska, jižní vrchol Kebnekaise, se v sedmdesátých letech tyčila dva tisíce a 111 metrů nad mořem. Patnáct výškových metrů ledovce ale od té doby roztálo a s novým školním rokem musí Švédové přepsat učebnice zeměpisu.
„Jižnímu vrcholu jsme naměřili výšku 2095,6 metru, což je o 1,2 metru méně než výška severního vrcholu. Ten tvoří jen holá skála,“ uvedla geografka Stockholmské univerzity Ninis Rosqvistová.
Taje i to, co na první pohled vidět není. Permafrost skrytý pod vrstvou hlíny a bláta národního parku Abisko. Ve zmrzlé půdě je po tisíce let uvězněný metan a oxid uhličitý z odumřelých organismů. Prolomená bariéra tak do ovzduší uvolňuje další skleníkové plyny.
