V západoafrickém Senegalu se blíží prezidentské volby, proběhnou 24. března. Poté, co nedávné vojenské puče ve třech afrických zemích vynesly k moci protizápadně naladěné junty, působí Senegal jako vzor demokracie, přestože i tam hlasování místy vyvolalo násilné protesty.
Důvodem střetů mezi policií a demonstranty byl odklad prezidentských voleb. Končící prezident Macky Sall si kvůli tomu vysloužil obvinění z diktátorských sklonů. Volby nakonec oddálil pouze asi o měsíc, a nikoliv o deset, jak původně plánoval.
Navíc byly dvě klíčové postavy opozice ještě minulý týden ve vězení. Obě čelily obvinění, že kazí mládež. Populární Ousmane Sonko byl dokonce nařčen ze znásilnění, což soud vyvrátil. Sonko i kandidát Bassirou Diomaye Faye se nakonec minulý týden dostali na svobodu a rázem se zařadili mezi favority. Jejich propuštění slavily tisíce občanů.
O nejvyšší úřad v západoafrické zemi se uchází ještě dalších osmnáct lidí, včetně jedné ženy, Anty Babacarové. Pro řadu pozorovatelů to je důkaz stabilní a pluralitní demokracie.
Opozicí proklínaný Macky Sall je navíc prvním senegalským prezidentem, který se rozhodl svou funkci neobhajovat, přestože mu to ústava dovoluje. „Nechci se stát předmětem neplodné kontroverze ohledně ambicí, které nemám. Proto považuji svou práci v čele země za ukončenou,“ prohlásil.
Prezidentští kandidáti se zaměřují na témata boje s chudobou, zlepšení školství a zdravotnictví nebo potírání důvodů nelegální migrace. „Potkala jsem spoustu mladých lidí, kteří byli připraveni vyrazit na oceán. Sednout na loď a zemřít. Říkají, že raději zemřou, než aby zůstali v Senegalu,“ řekla Babacarová.
V rámci Afriky má přitom Senegal pozitivní migrační bilanci, tedy odchází z něj méně lidí, než do něj přichází z okolních států. I proto mezinárodní společenství považuje Senegal za relativně stabilní. OSN sice kritizovala násilnosti během únorových demonstrací, ale nadále podporuje demokratický proces v zemi.
Hned tři západoafrické země v posledních letech zažily vojenské převraty. Mali, Burkina Faso i Niger se po nich odklonily od západních partnerů a požádaly o podporu Moskvu, případně ruské žoldnéře.
