Rusko neustále ostřeluje ukrajinská města. Kyjev oznámil další zásahy kritické infrastruktury a obytných budov. Rakety opět dopadly i na jihoukrajinský Mykolajiv, kde má Česká televize svůj štáb.
Příběhy z ostřelovaného Mykolajivu. Zachráněný bratr a auto na odpis
Události: Ostřelování Mykolajivu (zdroj: ČT24)
Když skončí ostřelování Mykolajiva, lidé odhadují, kam projektily dopadly tentokrát a volají známým, kteří v zasažené čtvrti žijí. Tentokrát dvě rakety S-300 přiletěly do ulice Doktora Samojloviče, říká zpravodaj ČT na Ukrajině David Miřejovský.
První trefila nejvyšší patra pětiposchoďové obytné budovy. Po výbuchu šel Vladimír v protějším domě zkontrolovat okno. Když se otočil, dopadla druhá. „Ucítil jsem silný úder do zad. Upadl jsem a na mě spadla rozbitá tabule skla,“ říká.
Zachránil ho bratr, který mu zastavil silné krvácení ze zad a nohou. Sousedi považují za zázrak, že Vladimír má z celého sídliště nejvážnější zranění. „Měli jsme obrovské štěstí, že se to tentokrát obešlo bez obětí,“ uvedl mluvčí Mykolajivské oblastní samosprávy Dmitro Pletenčuk.
Tlaková vlna rozbila stovky oken. Rakety navíc poničily teplovod. Škody na civilním majetku jsou obrovské a pro obyvatele tohoto vnitrobloku je to zásadní problém, připomněl zpravodaj ČT. „Pojišťovny totiž škody způsobené ostřelováním neproplácejí.“
Starosti to dělá i Sergejovi, který zachránil bratra Vladimíra. Poničený mají celý byt. Pod nyní vyraženými okny večer zaparkoval svou škodovku. Auto sice po troše úsilí nastartovalo, ale majitel se bojí, že je stejně na odpis. „V karoserii jsou velké díry. Musím to zkontrolovat. Jsem rád, že nastartovalo. Možná se podaří něco z toho prodat na náhradní díly,“ odhaduje Sergej.
Ve městě nyní bydlí i lidé z okolních obcí, kde jsou podmínky ještě nebezpečnější. Ve vesnicích blízko fronty ještě stále zůstávají někteří lidé. Především starší obyvatelé odmítají odejít ze svých hospodářství anebo tvrdí, že jim to nedovoluje zdraví.
Štáb ČT, který nyní na Ukrajině působí, vyrazil do obce Ševčenkovo, kde reportér ČT Jakub Szántó natáčel na začátku léta. Znovu zde mluvil s paní Ljubou. „Teď už střílejí míň. Můžeme dokonce chodit po ulici. To dřív nešlo. Celé dny jsme seděli ve sklepě,“ porovnává žena dnešek s počátkem června.
Ljuba spolu s manželi z vedlejšího domu přežívá díky malému hospodářství. Považují za zázrak, že střepiny z dopadajících granátů nezasáhly jejich slepice a kozy. O mléko a vajíčka se dělí s téměř devadesátiletou sousedkou.
Té ani po osmi měsících života u fronty energie nechybí. „Koho tady chtějí zabíjet? Vždyť jsou to samí civilisté jako já,“ říká Ljubov Dudinová. Seniorka toho za poslední měsíce zažila tolik, že ji z rozhovoru s reportérem ČT Davidem Miřejovským nevyrušil ani nedaleký výbuch. „Letěla tu raketa. Říkala jsem si nekřič, nic se neděje. Ta hrůza mě paralyzovala.“
Všichni doufají, že se frontová linie brzy posune a jejich vesnice bude bezpečná. V té chvíli za nimi přijedou děti i vnuci a pustí se do oprav poničených domů.