Že se Sovětský svaz pomalu ale jistě rozpadal, začínalo být v roce 1991 jasné čím dál víc. Jednu z posledních ran mu však zasadila přesně před třiceti lety skupinka pučistů. Třídenní incident je známý spíše jako zákulisní politická hra, jejíž dramatický děj však probíhal také v ulicích Moskvy.
Před třiceti lety chtěli pučisté zabránit rozpadu Sovětského svazu. Podařil se jim pravý opak
Nic netušící prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov tehdy relaxoval na dovolené v letovisku Foros na Krymu, když se jeho pozornosti začali domáhat čtyři muži. A ne jen tak ledajací, Gorbačov je moc dobře znal. Šlo o vedoucího oddělení ústředního výboru KSSS Valerije Boldina, člena ÚV KSSS Olega Baklanova, tajemníka ústředního výboru KSSS Olega Šenina a armádního generála Valentina Varennikova. Doprovázeni byli generálem KGB Jurijem Plechanovem. Nečekaná delegace vzbudila Gorbačovovo podezření, a když se snažil použít telefon, zjistil, že je hluchý. Návštěvníci nepřišli s prázdnou.
Požadovali, aby prezident schválil vyhlášení výjimečného stavu a aby předal své pravomoci viceprezidentovi SSSR Gennadijovi Ivanovičovi Janajevovi. K jejich šoku Gorbačov odmítl a tak ho i s rodinou začali zadržovat v jeho sídle. V té době mu už bylo jasné, že jde o puč.
Ještě větší drama následovalo o pár hodin a pár set kilometrů dál v Moskvě. Rozhlasu a televize se zmocnila skupina kolem Janajeva, ministra obrany Dmitrije Jazova, předsedy KGB Vladimir Krjučkova a dalších. Ti oznámili, že je prezident nemocen a že moci v zemi se ujímá Státní výbor pro výjimečný stav. Janajev se jmenoval prozatímním prezidentem.
Tisk a televizi podrobili cenzuře a do Moskvy vyjely tanky, které zatarasily přístupové cesty především k takzvanému Bílému domu, sídlu ruského parlamentu. Zakázali protesty.
Zasáhl lid
S předpokladem, že je lid bezpodmínečně poslechne, se ale přepočítali. K budově Bílého domu se vzápětí stáhly desítky tisíc Moskvanů, kteří stavěli barikády. Začali také přesvědčovat armádu, aby neposlouchala rozkazy pučistů. Jako hrdina se projevil tehdejší prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky Boris Jelcin, který vylezl na tank a s megafonem v ruce odmítl Výbor pro výjimečný stav a vyzval k občanské neposlušnosti. Svým dekretem pak rozpustil všechny výkonné sovětské orgány. Druhý den prohlásil členy výboru za zločince a zrádce a převzal velení nad ozbrojenými silami na ruském území.
Studio ČT24: Zpravodaj Karel Rožánek k výročí (zdroj: ČT24)
Americký prezident George Bush starší zatelefonoval Jelcinovi a ujistil ho, že normální vztahy s Moskvou nastanou pouze po návratu Gorbačova do úřadu. Tu noc se situace vyhrotila a při manévrech tanků přišli tři lidé o život. Útok na Bílý dům se však nekonal. Začínalo být jasné, že pučisté situaci nemají pod kontrolou.
Další den ráno dostaly vojenské jednotky povel, aby se stáhly, státní výbor byl rozpuštěn a jeho členové při pokusu o útěk zatčeni. 22. srpna se Gorbačov a jeho rodina vrátili do Moskvy.
Příčiny nezdaru
Puč se podle serveru Britannica nepovedl z několika důvodů. V první řadě proto, že armáda a KGB nebyli ochotné spolupracovat s pučisty. Událost doprovázela také špatná organizace a zdálo se, že spiklenci neměli žádný plán B pro případ, že Gorbačov odmítne spolupracovat. Klíčový byl také neúspěch zatknout Jelcina dřív, než se dostal do čela davu. Nepočítali rovněž s tím, že se lidé za svého prezidenta postaví a nebudou jen slepě přijímat rozkazy shora.
Načasování puče nebylo náhodné, hned den po něm, 20. srpna 1991, mělo dojít k podpisu nové svazové smlouvy na bázi federace nezávislých republik se společným prezidentem, zahraniční politikou a ozbrojenými silami. V sovětském režimu narůstaly obavy, že některé, nebo dokonce všechny svazové republiky ze Sovětského svazu vystoupí. Přesně to vadilo také pučistům. Ale ne jenom to.
Dlouhodobě nebyli spokojení také s ekonomickými reformami, které Gorbačov nastolil. Do zákonů bylo například v určité míře zakotveno soukromé vlastnictví, což ukázalo na mnohé problémy, například na technologickou zaostalost svazu. Gorbačovova politika glasnosti zase vedla ke změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech; kritice čelila bytová situace, šíření drog, alkoholismus a korupce. Později začaly být přehodnocovány i dříve oficiálně pozitivní osobnosti dějin SSSR, například Lenin, což vedlo k ještě větší nespokojenosti a vůli po změně.
V roce 1988 Gorbačov také oznámil, že Sovětský svaz opouští Brežněvovu doktrínu a umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách, což se ukázalo být nejvýznamnějším rozhodnutím jeho reformy zahraniční politiky. Konec doktríny přispěl k sérii politických převratů ve východní Evropě v průběhu roku 1989, v nichž skončily vlády komunistických stran.
Pokus o vojenský puč v Sovětském svazu pohledem televizních kamer (zdroj: EBU)
SSSR se kvůli všem těmto faktorům na začátku devadesátých let začal rozpadat. Nejprve se odtrhly pobaltské republiky, když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily nezávislost. Zpočátku Moskva povstání potlačila silou – například v Litvě, Lotyšsku či Estonsku –, později, na podzim roku 1991, však byla nucena uznat právo svazových republik na sebeurčení tak, jak to garantovala ústava z roku 1977.
Pokus o puč dezintegraci Sovětského svazu jenom urychlil. Smlouva podepsána nebyla a koncem roku prohlásily Rusko, Ukrajina a Bělorusko Sovětský svaz za rozpuštěný a oznámily vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). V Alma-Atě poté jedenáct bývalých sovětských republik podepsalo zakládací protokol SNS (Gruzie se připojila později), který potvrdil zánik SSSR. Gorbačov odstoupil z funkce sovětského prezidenta a nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, jež se stala nástupnickým státem SSSR.
Pro Jelcina znamenalo potlačení puče osobní vítězství nad Gorbačovem, od něhož si, sám již bezpartijní, v srpnu vynutil zákaz komunistické strany. Gorbačov musel také rezignovat na funkci generálního tajemníka strany. Koncem roku byla současně se zánikem Sovětského svazu zrušena funkce sovětského prezidenta; první a současně poslední sovětský prezident Gorbačov se stáhl do politického ústraní.
Oba politici měli mezi sebou rozpory řadu let. Jelcin napadal Gorbačova za nedůslednost při demokratizaci politického života a jeho spjatost s komunistickou stranou. Gorbačov tak v roce 1991 ztrácel na všech frontách: sílilo emancipační hnutí bývalých sovětských republik, stoupala popularita Jelcina a nespokojenost s Gorbačovem projevovala i konzervativní část KSSS.
Sebevražda, spokojený důchod i vyznamenání
Puč se tedy nezdařil a další osudy jeho aktérů byly různé. Osm členů pučistického výboru a s nimi spojených pět vysokých funkcionářů skončilo ve vazbě. Proces se kvůli jejich zdravotním problémům však vlekl. V roce 1992 byli pučisté posláni ze žaláře do domácího vězení a v únoru 1994 je ještě před vynesením rozsudku ruský parlament amnestoval.
Jeden člen výboru, ministr vnitra Boris Pugo, spáchal v okamžiku, kdy ho přijela zatknout bezpečnost, sebevraždu. Jeho žena Valentina Ivanovna byla během incidentu rovněž zastřelena, dle oficiální verze zanechali oba dopisy na rozloučenou. Panují ale pochyby, zda ji Pugo nezastřelil sám, protože její pistole byla po aktu úhledně odložená na polici.
Bývalý vrchní velitel pozemních vojsk SSSR Valentin Varennikov jako jediný amnestii odmítl, trval na své nevině a hodlal procesu proti sobě využít k osvětlení okolností zániku SSSR. V závěrečné řeči před soudem dokonce prohlásil, že by pozici na lavici obžalovaných měl místo něj zaujmout Gorbačov. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu Ruské federace ho však později obžaloby zprostilo.
Někdejší šéf KGB Vladimir Krjučkov u soudu v roce 1993 prohlásil, že Gorbačov během své dovolené na Krymu před dvěma lety nebyl plně izolován a bylo mu pouze na Krjučkovův příkaz odpojeno telefonní spojení, „abychom bez něj zachránili zemi“. Krjučkov přitom označil za svoji chybu, že nezajistil přísnou izolaci bývalého prezidenta a nevznesl otázku jeho trestní odpovědnosti. Po propuštění se stáhl z veřejného života a odešel do důchodu.
Vladimir Krjučkov přijímá květiny od jedné ze svých příznivkyň krátce poté, co vojenské kolegium na základě amnestie zastavilo proces s pučisty. Na snímku uprostřed přihlíží Gennadij Janajev
Gennadij Janajev se po amnestii v roce 1994 stal konzultantem důchodového fondu. V roce 1993 se v rozhovoru pro list Novyj vzgljad přiznal, že byl při podpisu prvního výnosu pučistické vlády opilý. Popřel přitom, že by předem věděl o přípravách na státní převrat. „Kdybych měl v plánu zúčastnit se tohoto spiknutí, zdržel bych se pití alkoholu, nemyslíte?“ prohlásil.
O mnoho let později, v roce 2001 v rozhovoru deníku Kommersant prohlásil, že Gorbačov s nezbytností přijmout „neodkladná“ opatření k záchraně Sovětského svazu souhlasil. Sám Gorbačov všechna obvinění tohoto druhu odmítal. Janajev zemřel v září 2010 v 73 letech.
Dmitrij Jazov se po propuštění z vězení stal poradcem společnosti vyvážející zbraně. Dle listu Kommersant se za svou roli v puči kál. Přitom měl za sebou spíše krvavou minulost. Jako ministr obrany se podílel na potlačování hnutí směřujících k nezávislosti sovětských republik. V roce 2010 soud v litevském Vilniusu odsoudil Jazova v nepřítomnosti k deseti letům vězení za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Dopustil se jich podle verdiktu v lednu 1991, kdy při útoku sovětských vojáků proti vilniuskému televiznímu centru zahynulo čtrnáct lidí a dalších více než 700 utrpělo zranění. Incident tehdy urychlil proces rozpadu Sovětského svazu.
Margaret Thatcherová s Dmitrijem Jazovem při návštěvě Moskvy
Maršál měl také podíl na krvavém potlačení hnutí za nezávislost Ázerbájdžánu v lednu 1990; tehdejší „černý leden“ si vyžádal nejméně 147 mrtvých civilistů a na 800 zraněných. Podle jednoho z někdejších vůdců hnutí za nezávislost Isy Gambara zesnulý maršál „zůstane v paměti ázerbájdžánského lidu zločincem“, uvedla AFP.
Současný prezident Vladimir Putin roku 2004 Jazova vyznamenal řádem za „výkony v prospěšných sociálních činnostech“. Jazov zemřel v únoru 2020.
Poslední z pučistů Oleg Baklanov zemřel v červenci 2021. Působil v letech 2004 až 2007 jako poradce místopředsedy Státní dumy (dolní komory ruského parlamentu) a od roku 2005 stál v čele představenstva korporace Rosobščemaš, která je součástí Roskosmosu. Býval také poradcem ministerstva průmyslu a obchodu a ředitele raketové korporace Energija.
Vzpomínky se vytrácí
V dnešním Rusku nezdařený puč nostalgii příliš nevzbuzuje. Dvacáté výročí pokusu o státní převrat si země dle zpravodaje ČTK připomněla bez velkého nadšení. Věnce k hrobům tří demonstrantů, kteří se v Moskvě postavili do cesty tankům, kladli jen opoziční politici, oficiální představitelé se nezúčastnili.
„Ilja Kričevskij, Dmitrij Komar a Vladimir Usov padli za svobodu, která v současnosti Rusku chybí,“ prohlásil tehdy lídr Spravedlivého Ruska Sergej Mironov.
Opoziční politik Alexej Navalnyj klade květiny na hrob zemřelých demonstrantů
Většina Rusů v roce 2011 na událost hleděla lhostejně či se zjevným rozčarováním ze zklamaných nadějí. Podle průzkumu nezávislého střediska Levada až na polovinu vzrostl počet Rusů, podle kterých se po puči vydala země nesprávným směrem. Ze čtvrtiny na dvě pětiny během deseti let vzrostl počet dotázaných, podle nichž měl pokus o převrat zhoubné následky. Jen podle desetiny vyhrála demokracie. Zbývající vidí v srpnovém puči jen epizodu v boji o moc, ve kterém nakonec vyhrál Jelcin nad Gorbačovem.