Konflikt v Libanonu dopadá také na místní českou komunitu. V zemi zůstává přes dvě stě lidí, kteří se hlásí k českému občanství. Necelá stovka jich je zaregistrována v aplikaci Drozd a dostává tak pravidelné informace o mimořádných repatriačních letech. Ty už využilo kolem tří desítek českých občanů.
Před bombami v Libanonu utíkají i Češi
Bejrútské letiště leží v těsné blízkosti šíitského předměstí Dahíja, které kontroluje teroristická skupina Hizballáh a které je už týdny cílem izraelských náletů. Právě toto letiště přitom představuje nervový bod Libanonu a jednu z posledních možností pro bezpečnou cestu ze země.
Na palubní lístky se čekají fronty i přes to, že cesta do Evropy stojí i přes padesát tisíc korun. Několik týdnů má sbaleno i Eva el-Hakimová, která si s manželem budovala čtyřicet let domov na severním předměstí Bejrútu.
Strach z útoku
Nyní ale bombardování pociťují i v této oblasti. „Každý den tady sedím, koukám, kde to spadne, co se děje. Máme strach, aby se něco nepřiblížilo na tuhle stranu,“ popisuje své pocity Češka.
Cestu do rodné země vyhlíží s obavou i nadějí. Doufá, že jí jako tisícům jiných let nezruší a že se bude mít po uklidnění situace ještě kam vrátit. „Je to malý stát a mám strach, aby nebyl větší konflikt,“ poznamenala el-Hakimová.
Válka znepokojuje i předsedu spolku československých absolventů Raymonda Kallase, který se v osmdesátých letech oženil v Brně, kde vystudoval a má tam stále rodinu. V libanonské metropoli teď provozuje firmu na výrobu plastových předmětů.
Pomoc běžencům
Situaci v zemi označuje za národní tragédii. „Když byl útok na filozofické (fakultě) a padlo jedenáct obětí, tak samozřejmě všechen český národ z toho byl smutný a byl celonárodní smutek. A tady už máme víc než dva tisíce obětí a deset tisíc raněných,“ upozorňuje Kallas.
V Bejrútu chce přesto zůstat. Smysl vidí třeba v podpoře uprchlíků, kteří se před izraelským bombardováním uchylují právě do severnějších částí metropole.
Načítání...