Před třiceti lety započala bitva o Vukovar, čímž se rozhořela válka chorvatských a jugoslávských sil. Chorvati, kteří neměli ustavenou armádu, si obstarali a propašovali zbraně z Maďarska. Jugoslávská rozvědka je ale odhalila, což byl argument pro Srby k zásahu armády. Válka trvala mezi lety 1991 a 1995. Konflikty způsobené koncem federativní republiky roztrhaly nejen sousedské a v některých případech i rodinné vazby, ale zničily životy, zamořily krajinu minami na dlouhé roky a poškodily světové kulturní dědictví.
Před 30 lety začalo obléhání Vukovaru jugoslávskou armádou. Chorvatsko se tajně vyzbrojilo v Maďarsku
Po smrti Josipa Tita v roce 1980 se jugoslávská federace pomalu nořila do krize, během které začaly čím dál více rezonovat myšlenky národních států. Mezníkem byl rok 1990, kdy volby v socialistických republikách Slovinsku a Chorvatsku vyhrála sdružení, která prosazovala odtržení od Jugoslávie.
V Chorvatsku to bylo tamní demokratické společenství HDZ (Hrvatska demokratska zajednica) v čele s Franjem Tudjmanem, který se stal prezidentem socialistické republiky. Chorvati si pak v referendu odhlasovali nezávislost, která byla vyhlášena 25. června 1991.
Proti tomu ale byli srbští Chorvaté, kteří chtěli zůstat ve spojení se Srbskem. S podporou jugoslávské armády pak uskutečnili ozbrojené povstání, čímž započala čtyři roky trvající krvavá válka, které se bohužel neobešla bez ztrát na životech civilistů a brutálních masakrů.
Franjo Tudjman byl zvolený chorvatským prezidentem v prvních svobodných volbách v roce 1990
Roznětka v Kninu. Nacionalismus byl živen vzpomínkou na druhou světovou válku
Jiskra byla zažehnuta v malém městě poblíž hranic se Srbskem Kninu. Ten je ukázkou toho jak se malé, lokální dění může prolnout s historií. Srbští nacionalisté totiž svůj odpor k nezávislosti chorvatského území často zdůvodňovali érou fašistického Ustašovského Chorvatska, které během druhé světové války kolaborovalo s nacistickým Německem. V koncentračním táboře v Jasenovaci zemřely desetitisíce Srbů.
„My Srbové jsme v ohrožení, ustašovské hordy útočí na srbské ženy a děti v našich vesnicích,“ provolávali v záběrech, které pořídila BBC, srbští nacionalisté v Kninu. Problém byl, že se ve městě vzbouřil i tamní policejní sbor tvořený hlavně ze Srbů, když odmítl vládu nově zvoleného prezidenta Tudjmana.
„Nemohl jsem přece nosit uniformy nošené chorvatskými fašisty za druhé světové války,“ řekl BBC člen sboru Milan Martič, který se později stal i prezidentem separatistického státního útvaru, který vyhlásili Srbové žijící na území Chorvatska.
Srbové v Kninu byli podporováni Bělehradem, který slyšel na vlasteneckou notu. „Naposledy, když měli nezávislost, způsobili genocidu. Kninští měli opravdu strach,“ prohlásil tehdy Borisav Jovič, který byl v čele Jugoslávie.
Tudjman dal rozkaz chorvatským policejním jednotkám, aby zasáhly. Ze Záhřebu vzlétly tři policejní helikoptéry se speciálními jednotkami, jugoslávské stíhačky je ale donutily k návratu. „Tudjman mi zavolal ze Záhřebu a zahřímal: To je katastrofa. Vy podkopáváte mou demokraticky zvolenou vládu. Snažíte se mě snad svrhnout, nebo co? To jste připravili v Bělehradu,“ vzpomínal pro BBC Jovič.
Chorvatsko, které nemělo armádu, pašovalo zbraně z Maďarska
Jugoslávská armáda, řízená ze srbského Bělehradu, disponovala stíhačkami, tanky a další těžkou technikou. Chorvaté měli jen své policejní sbory a zběhy z jugoslávské armády včetně admirála Sveta Letici, který získal pro Chorvatsko část námořnictva.
Chorvatsko začalo tajně zbrojit. „Šel jsem za prezidentem Tudjmanem. Řekl jsem, že musíme ihned jednat. Jugoslávská armáda měla poskytnout chorvatské policii zbraně. Což oni očividně neudělali. Tudíž jsme se museli vyzbrojit sami. Souhlasil se mnou,“ vyprávěl tehdejší chorvatský ministr obrany Martin Špegelj.
Chorvatští diplomaté nejprve požádali Spojené státy. „Přišli za námi s prosbou zásobení zbraní. Řekli, že je chtěji na vylepšení policejních postupů svých jednotek. Můžu říct, že jsem neváhal ani nanosekundu, abych řekl Washingtonu, abychom je odmítli. Rozhodně jsme nechtěli vyzbrojovat Chorvaty, aby mohli utlačovat Srby,“ vysvětloval americký velvyslanec v Jugoslávii Warren Zimmerman.
„Tak jsem jel do Budapešti sjednat obchod s Maďary. Koupil jsem zásilku zbraní, a když prošel náš eurošek, poslali jsme do Chorvatska dva kamiony,“ uvedl Špegelj. Kamiony byly naložené kalašnikovy, jejich cestu přes hraniční přechod ale zaznamenala jugoslávská armádní rozvědka.
„Řekl jsem: pokud nemůžeme přivezt zbraně ani vlakem, ani letadlem, ani lodí, ani kamionem, potom musíme použít osobní automobily. Auta začala přivážet zbraně. Některá byla chycena, ale hodně jich projelo,“ popsal pro BBC náměstek ministra vnitra Slavko Degoricija.
Na konci rozsáhlé operace se jugoslávská rozvědka dostala k nahrávce, kde obchod se zbraněmi vyjednává chorvatský ministr Špegelj.
Srbské zastoupení v předsednictvu Jugoslávie mělo argument pro nasazení armády. Válce tak už nic nezabránilo. Tehdejší střet nazývají Chorvaté jako vlasteneckou válku, Srbové zase jako válku v Chorvatsku.
Obléhání Vukovaru a masakr v podniku Ovčara
Poprvé výrazně vyeskalovala 25. srpna 1991, kdy začalo vukovarské obléhání jugoslávskou armádou. Trvalo 87 dní, během kterých a následně bezprostředně po dobytí o život přišlo na šestnáct stovek lidí, z toho jedenáct set civilistů. Z regionu muselo uprchnout nebo bylo vyhnáno kolem 22 tisíc obyvatel jiné než srbské národnosti.
Obyvatelka Vukovaru před zničenou vodárenskou věží
Po dobytí Vukovaru 18. listopadu 1991, které si Chorvaté dodnes každoročně připomínají, se v oblasti udál nejhorší válečný zločin srbsko-chorvatského konfliktu. V noci z 20. na 21. listopadu 1991 srbské jednotky nedaleko města pozabíjely na 260 zajatců. Po pádu východochorvatského města převezli Srbové do hal zemědělského podniku Ovčara několik stovek pacientů z vukovarské nemocnice i dalších lidí, kteří se v ní ukryli. Následovalo bití, ponižování a nakonec vraždy.
Hlavní roli při střílení zajatců měli členové polovojenských jednotek, a to jak z okolí Vukovaru, tak muži, kteří na bojiště dorazili jako dobrovolníci ze Srbska. Za čin byla později potrestána řada pachatelů. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii například vyměřil dvěma důstojníkům deset a dvacet let vězení, vysoké tresty vynesly v posledních letech i srbské soudy.
Masakr byl ve své době nejhorší od druhé světové války, zanedlouho ho mnohonásobně překonaly podobné události v Bosně, například ve Srebrenici.
Na místě vraždění stojí od roku 2006 památník. Jako památník války, která skončila v roce 1995, je i celý Vukovar – toho konflikt poškodil na dlouhé roky. Vodárenskou věž dlouho Chorvaté nechali v původním dezolátním stavu, jako obraz doby. Loni ji ale zrekonstruovali a po dekádách otevřeli pro veřejnost.
Pietní místo poblíž Vukovaru. Nejhorším masakrem občanské války v Chorvatsku začátkem 90. let minulého století se stalo vraždění, při kterém v noci z 20. na 21. listopadu 1991 srbské jednotky nedaleko Vukovaru pozabíjely na 260 zajatců