Balkánci o sobě vtipkují, že každý druhý je historik. Vtip koluje především v souvislosti s rozšířeným vzpomínáním na doby někdejší slávy. Dějiny jsou však pro pochopení současných problémů poloostrova asi ještě důležitější než jinde. Už před šestnácti sty lety ho totiž protnula hranice mezi Západem a Východem, a když se připojil islám, stalo se z Balkánu civilizační trojmezí.
Balkán v mapách: Civilizační trojmezí, výbušná oblast, kde může jiskra rozpoutat peklo
Slovo Balkán pochází z turečtiny, kde znamená pohoří. „Valná většina území je hornatá a pohoří od dávnověku bránila ekonomické integraci poloostrova,“ píší autoři encyklopedie Evropa v proměnách staletí. Právě hory nepustily třeba Benátčany z jaderského pobřeží dál do vnitrozemí.
Hory jsou na rozdíl od Iberského nebo Apeninského poloostrova rozloženy tak, že rozdělují balkánské kmeny a národy, netvoří však žádnou přirozenou hranici chránící je před vnějším nebezpečím. Naopak, přístup je ze střední Evropy, z východoevropských stepí i z Malé Asie velmi snadný. „Balkán tak po tisíciletí sloužil spíše jako spojnice mezi Východem a Západem než jako přirozená geografická bariéra mezi oběma světy,“ píší tvůrci encyklopedie.
Hlavní dopravní tepna kromě pobřežních cest vede ze střední Evropy přes Bělehrad do Niše, kde se větví. První větev míří přes Sofii, Plovdiv, Edirne do Istanbulu a dál do Asie, druhá pak směrem na Skopje a Soluň do Athén. Právě těmito cestami v roce 2015 putovala v opačném směru většina lidí z Blízkého východu toužících po důstojném životě v Evropě. Teprve po jejím uzavření začali hledat alternativy.
Cesty migrantů přes Balkán
Prastará hranice
Balkán tehdy zafungoval jako evropské pohraničí. A hraniční oblastí byl už v antice. Nejprve se stal místem střetů námořní řecké civilizace s vnitrozemskými Ilyry a Thráky, poté byl okrajovou oblastí Říma. Na vrcholu své územní expanze pohltila říše poloostrov skoro celý. Její rozpad na západní a východní část (která se stala základem Byzantské říše) v roce 285 a definitivně v roce 395 pak provedl Balkánem hranici, která zásadně ovlivnila jeho osud. Stal se kolbištěm, o něž se přetlačoval Východ se Západem ve všech svých podobách.
Tuto hranici potvrdilo v roce 1054 Velké církevní schizma. Soupeření dvou světů dostalo náboženský rozměr. Západ se stal synonymem katolictví a Východ pravoslaví. Co začalo jako teologická disputace o neověřitelné podstatě mytické postavy Svatého ducha a hádka o sexuálním životě kněží, se téměř o milénium později projevilo mimo jiné jako válka mezi Chorvaty a Srby.
Do bojů svatých mužů s heretiky se od 14. století zapojila ještě jedna představa universa opírající svá tvrzení o další stovky let starou knihu: islám. Na Balkán ho přinesli výbojní osmanští Turci, kteří se do Evropy nemohli vydat jinudy. Poloostrov se tak nadobro stal kolbištěm tří věr. Dosud poslední epizodu tohoto krvavého souboje napsala válka v Bosně.
GALERIE
Porovnání hranice rozdělené Římské říše a současného rozšíření náboženství
Národní rozměr
Náboženství však zdaleka nebylo a není jedinou dělicí linií mimořádně pestré balkánské populace. Všichni obyvatelé na Balkán přišli odjinud a všichni museli čelit příchodu dalších. Nejdrastičtěji se situací v šestém a sedmém století zamíchalo stěhování národů. K Řekům, latinským předkům Rumunů a dalším menším kmenům včetně předků Albánců se přidali Slované a turkičtí Bulhaři. V 10. století pak osídlili nížinu na sever od balkánských hor Maďaři.
Odehrálo se divoké vzájemné přejímání kultur a jazyků. Slovanské jazyky a katolická víra nakonec zůstaly Slovincům a Chorvatům, pravoslavné mše ve staroslověnštině vedli Srbové, Černohorci, Makedonci a Bulhaři. Z islamizovaných Slovanů se stali Bosňáci nebo Muslimové vnímaní jako národ s velkým M.
Islám si udrželi Turci a uchytil se, i když ne zcela, také mezi Albánci hovořícími jazykem vzešlým pravděpodobně ze staré ilyrštiny. Pravoslaví zakořenilo mezi Řeky s vlastní jazykovou skupinou a Rumuny hovořícími vyvíjející se latinou. Na katolictví a později také protestantství se dali Maďaři s vlastním neindoevropským jazykem.
Národnostní složení Balkánu v roce 1900
Postupně se utvářely jednotlivé státy, a ty mezi sebou i s okolními hegemony v podobě Byzance a Maďarska sváděly líté boje o hornaté území. Jako první vznikla Bulharská říše, v níž se turkičtí nomádi původem z kubáňských stepí asimilovali se Slovany. Na západě pak své státy vytvořili Srbové a Chorvati. Mezi nimi svou vlastní identitu budovala Bosna i Černá Hora. Specifický osud zažívalo jaderské pobřeží pod vlivem Benátek a severozápadní oblast (Istrie a Kraňsko).
Balkán na přelomu 10. a 11. století
Období teritoriálního rozmachu se často zapsala hluboko do národních mytologií, které jsou dodnes živé. Ve všech balkánských zemích tak stále existuje mýtus o velkém Chorvatsku, velkém Srbsku, velkém Bulharsku… A nacionalisté ve všech zemích tímto mýtem argumentují, když požadují rozšíření vlastních hranic nebo oponují jejich zužování. Lepší ukázku problematičnosti historického principu při delimitaci hranic lze najít jen těžko. Sporné strany se totiž nikdy neshodnou, do jakého bodu dějin se vracet.
Maximalistické nároky nacionalistů na Balkáně
Přetlačovaná s Osmany
S oslabením Byzance vpadli na Balkán křižáci, kteří vedle Latinského císařství vytvořili řadu menších držav. Jejich správa byla roztříštěná a chaotická a usnadnila příchod osmanských Turků ve 14. století, kteří za sto padesát let dobyli celý Balkán a na dlouho se stali jeho hegemony.
Doba osmanské vlády nad částmi západního Balkánu
Turky zastavil až odpor u Vídně. Začala více než dvousetletá přetlačovaná. Ze severozápadu tlačili Habsburkové a ze severovýchodu se přidali Rusové toužící po ovládnutí úžin Bospor a Dardanely s možností vyplutí z Černomoří. Z jihu se prosazovali Britové usilující o zajištění kontroly ve východním Středomoří.
Obzvlášť na severu tato přetlačovaná Balkán zásadně poznamenala. Pro nárazníkové území na habsburské straně se dokonce ujalo označení Vojenská hranice. Ta byla spravována přímo z Vídně a její obyvatelé požívali mnohých privilegií výměnou za vojenskou službu.
Od konce 16. století vláda podporovala její dosídlení imigranty ze Srbska, Valašska a později i z Čech a Rakouska. A tyto populační přesuny zásadním způsobem změnily etnickou mapu oblasti postupně se posunující na jih. Například Češi se dostali do rumunského Banátu. Nebo v Chorvatsku se usídlili Srbové, kteří tam v roce 1991 vyhlásili Republiku Srbská Krajina.
Vojenská hranice v roce 1848
Měnila se i etnická skladba na osmanské straně hranice. Typickým příkladem může být takzvaná Bihačská kapsa v severozápadním cípu Bosny. Tamní velká koncentrace Muslimů je důsledkem vysídlování nekřesťanského obyvatelstva z Habsburky dobytých území.
Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1895. Zelená značí většinu Muslimů, modrá Srbů a červená Chorvatů
Sud s prachem
Tlak na Osmanskou říši rostl i zevnitř, kde se emancipovaly balkánské národy. Během 19. století si postupně vynucovaly nezávislost na sultánovi a začaly soupeřit i mezi sebou. Na toto období odkazuje termín balkanizace, který označuje rozdělení území na malé a navzájem nepřátelské státy. Představy Balkánců i velmocí o budoucnosti byly totiž velmi různorodé.
Dobrým příkladem může být ruský pokus o hegemonii prostřednictvím vzniku velkého Bulharska. To carovi diplomaté prosadili po jedné z mnoha rusko-tureckých válek v dvojstranné smlouvě ze San Stefana z roku 1878. Evropské mocnosti však takto silné ruské předpolí znervóznilo a ještě v témže roce svolaly Berlínský kongres, kde prosadily vlastní hranice počítající s malým Bulharskem a setrváním většího území pod sultánovou nadvládou.
Balkán po Sanstefanské smlouvě (vlevo) a po Berlínském kongresu
Na první balkánskou válku, po níž se v roce 1912 museli Osmané definitivně stáhnout, tak téměř hned navázala druhá, ve které se do sebe pustili Balkánci nespokojení s dělením kořisti. Každý měl přitom jiného spojence z řad velmocí. Ještě o rok později tato výbušná situace právě na Balkáně přerostla v první světovou válku.
Rozpad rakousko-uherské monarchie, definitivní zánik sultanátu v Turecku a stažení Ruska sužovaného vlastními problémy dalo vzniknout hraničním čarám trvajícím víceméně dodnes. Na západní části poloostrova jich však na přelomu tisíciletí na troskách Jugoslávie ještě mnoho přibylo.
Přibývání to bylo krvavé a jeho důsledky jsou patrné dodnes. Většina států bývalé Jugoslávie především v důsledku válek stále není členem EU, a to se projevuje jak ve výkonu ekonomiky, tak ve vnímání korupce.
Počet obyvatel, HDP na osobu (PPP) v mezinárodních dolarech
