Městem Irpiň vedla po dobu pěti týdnů hranice impéria Vladimira Putina. Nyní tomu už ale tak není – Rusové jsou pryč a zbytek místních obyvatel teď vychází ze svých úkrytů. Někteří po svých, jiní na nosítkách nebo o berlích. Situaci ve svobodném, ale zcela zničeném městě Irpiň, mapoval zahraniční zpravodaj ČT David Borek, který je na Ukrajině s kameramanem Karlem Mannem.
Osvobození Irpině má v sobě hořkost. Zničené město blízko Kyjeva čeká dlouhá obnova normálního života
4 minuty
Události: Válkou zasažené město Irpiň
Osvobození Irpině má hořkou příchuť, protože obnova normálního života tady bude trvat několik let a nebude jednoduchá. Skoro žádný dům neunikl poškození. Někde je to zničená fasáda a okna, jinde daleko vážnější škody.
Ještě 24. února šel jeden z místních, Michail, ráno do práce. Pak se kulisy jeho života zhroutily. „Ve sklepě jsem si zřídil kryt, jak se to má udělat. No a dva týdny jsme tam žili,“ ohlíží se zpátky.
Stoický klid a lehký úsměv ale skrývá rodinnou tragédii. „6. března zemřel můj otec a 11. března synovec. Pomáhal lidem při evakuaci a dostal se pod minometnou palbu,“ pokračuje Michail.
I stromy zde nesou jizvy po střepinách. Ulice lemují opuštěné dětské kočárky, auta, mezi tím pobíhají hladoví psi, ve vzduchu je cítit pach spáleniny.
Bojovým operacím neunikl ani zdejší pravoslavný kostel, vedle kterého stojí pomník obětem druhé světové války. Zanedlouho tu možná přibude nový pomníček. Podle starosty Irpině nepřežilo ruskou invazi dvě stě až tři sta zdejších lidí.
Město mělo přes 60 tisíc obyvatel, teď tu v ruinách žije zlomek původní populace. Válečná oběť ale měla na Ukrajině smysl i díky místnímu mostu, který byl pro bitvu o Kyjev zásadní. Pokud by přes něj ruská vojska prošla, následují v podstatě tři bloky okrajové zástavby, borový les a zhruba pět kilometrů za ním je už západní okraj Kyjeva.
„Nejen tento, ale několik mostů na příjezdu ke Kyjevu bylo odpáleno, aby větší vojenské síly Rusů nemohly projít,“ vysvětluje Dima, který je příslušníkem dobrovolnické jednotky.
Zapojení domobrany i dobrovolníků
Na bojích se kromě armády podílela i ukrajinská domobrana. V suterénu jednoho z domů je štáb dobrovolnických jednotek. Právě zdravotník Dima měl do 24. února úplně jiné životní plány. „Chtěl jsem nastoupit na českou univerzitu. Ale jsem tady ve válce. A společně bráním Ukrajinu,“ říká.
Bojují tu i dobrovolníci celkem ze sedmnácti zemí, například Steve ze Skotska. „Poskytoval jsem humanitární pomoc. Pomáhal jsem starým lidem do protileteckých krytů. Po několika dnech jsem si ale začal říkat, že toho nedělám dost. A tak jsem se přidal k armádě,“ popisuje.
Sloužil v britské armádě a i teď, ačkoliv je mu sedmapadesát let, šel do bojových operací. „To bombardování bylo tak intenzivní, že jsem nemohl opustit pozici. Bylo to pořád bum, bum. Každých třicet nebo čtyřicet sekund. To byl intenzivní zážitek,“ míní.
Nyní se u irpiňského mostu už slaví. Zatímco tam jsou Ukrajinci prozatím z nejhoršího venku, na mnoha jiných místech válka pokračuje a na velké oslavy je ještě brzo.
