Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker přednesl letos počtvrté a naposledy zprávu o stavu Unie. Na jaře se s jedním z nejdůležitějších úřadů Evropské unie rozloučí. Kandidovat už nebude.
Psalo se léto 2014 a třicet tisíc úředníků v mocné Evropské komisi už vědělo, kdo se stane jejich příštím šéfem. Jean-Claude Juncker měl na podzim téhož roku vystřídat v čele nejprestižnější eurounijní instituce Josého Manuela Barrosa.
Lucemburčan Juncker, veterán evropské politiky s pověstí muže starých pořádků, asi tehdy netušil, jak moc se kontinent během následujících let jeho vlády promění. Když bývalý lucemburský premiér a šéf euroskupiny v listopadu před čtyřmi lety vystoupal do nejvyšších unijních pater, migrační krize už byla za humny. Naplno ale vypukla až v roce 2015.
„Vracení lodí z přístavů, zakládání požárů v uprchlických táborech nebo odmítání zoufalých chudých lidí, to není Evropa.“ S touto rétorikou Juncker na post předsedy komise vstupoval.
V emotivně vypjatých debatách tehdy Juncker zastával solidární postoj k uprchlíkům. Ten si sice v základech zachoval, dnes ale mluví stejně jako většina politiků ze stejného tábora o poznání racionálněji. S migrací jako hlavním tématem tak Juncker začínal i končí.
„Vytváříme návrh na vrácení nelegálních migrantů z Evropské unie. Potřebujeme kvalifikované migranty. Návrhy komise jsou už nějakou dobu na stole, tak je prosím zaveďme,“ uvedl ve svém posledním projevu o stavu Unie – ve středu 12. září 2018.
Nástup populismu, vzestup radikálních stran i velké problémy s integrací. Tomu všemu dnes Evropa čelí. Na druhou stranu se ale za Junckerovy vlády nerozpadl Schengen. A příliv migrantů značně polevil.
Kromě hrozby konce volných hranic během Junckerova šéfování reálně hrozil i konec eurozóny. Místy byl velmi kritický k Aténám – ale pomocnou ruku nestáhl. „Pro mě odchod Řecka z eurozóny nebo z EU nikdy nebyla a nikdy nebude možnost,“ uvedl v roce 2015.
Řecko nakonec nezkrachovalo a eurozóně se daří. Happy end pro Unii se ale nekonal v dalším zásadním tématu Junckerovy pětiletky – pod jeho vedením osmadvacítka přišla o klíčového člena. Britové se v červnu 2016 rozhodli opustit evropské společenství.
Londýn by měl příští rok v březnu zmizet z unijní mapy. Mnozí to dávají za vinu právě Junckerovi. V posledním projevu byl vůči Britům smířlivý.
„Spojené království pro nás bude vždy velmi blízkým sousedem a partnerem,“ vzkázal.
Žoviální politik byl v unijních kruzích pověstný kontaktním stylem jednání i zálibou v alkoholu. Zatím naposledy na sebe upozornil letos v červenci na summitu NATO v Bruselu, kde během slavnostního zahájení měl potíže s pohybem a udržením vlastní stability.
Bývalý lucemburský premiér ale už dříve vysvětloval své potíže s chůzí ischiasem, který jej trápí od vážné automobilové nehody, při níž v roce 1989 téměř přišel o život.
Podle euroskeptiků zanechává Juncker EU nejvíce rozdělenou. Podle eurooptimistů ji spíš vytáhl z nejhoršího. Konečný účet mu ale vystaví až budoucnost.
Narodil se 9. prosince 1954 v lucemburském Redingenu. Vystudoval práva na Štrasburské univerzitě a v roce 1980 se stal členem unie advokátů; v oboru ale nikdy nepracoval. V roce 1974 vstoupil do Křesťanskosociální lidové strany (CSV), jíž od ledna 1990 do února 1995 předsedal.
V roce 1984 byl poprvé zvolen do lucemburské Poslanecké sněmovny a stal se ministrem práce ve vládě Jacquesa Santera. Krátce před dalšími volbami, v roce 1989, měl vážnou autonehodu, po níž byl dva týdny v kómatu. Po uzdravení se v červenci 1989 stal ministrem financí. Od roku 1989 do roku 1995 byl též guvernérem Světové banky, poté se stal guvernérem Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD).
Od ledna 1995 do prosince 2013 byl premiérem Lucemburska, a stal se tak nejdéle vládnoucím předsedou vlády země EU. Demisi podal poté, co se v parlamentu ocitl pod palbou kritiky za to, že nedokázal zamezit údajnému zneužívání moci ze strany lucemburských zpravodajských služeb.
V EU se Juncker zviditelnil už v prvním pololetí roku 1991, kdy Lucembursko organizaci předsedalo (tehdy ještě jako Evropskému společenství). Jako lucemburský ministr financí (1989–2009) půl roku řídil schůzky ministrů hospodářství a financí (ECOFIN). Bylo to v době, kdy se dojednávala Smlouva o hospodářské, měnové a politické unii, přijatá v Maastrichtu v prosinci 1991. Právě ta položila základy eurozóny.
Od ledna 2005 do ledna 2013, tedy i v době vrcholící krize eurozóny, byl stálým předsedou schůzek ministrů financí a hospodářství eurozóny, tzv. panem Euro, prvním v této funkci.
Současná komise vedená Junckerem se úřadu ujala 1. listopadu 2014, když vystřídala komisi vedenou Portugalcem José Manuelem Barrosem, jenž v čele výkonného orgánu EU strávil dvě volební období. Kritici Junckerovi vyčítají snahu o příliš silnou evropskou integraci.
Milovník cigaret a alkoholu Juncker je známý svým neformálním chováním. Například v květnu 2015 na summitu Východního partnerství v Rize pozdravil maďarského premiéra Viktora Orbána slovy: „Zdravím, diktátore!“ V minulosti také políbil holou hlavu belgického premiéra Charlese Michela.
Juncker je nositelem řady cen, vyznamenání a čestných doktorátů; mj. jednoho z nejprestižnějších evropských ocenění Ceny Karla Velikého (2006), které se uděluje za mimořádné zásluhy o evropské sjednocení a porozumění. Od roku 1979 je ženatý s Christiane Frisingovou.
Zdroj: ČTK
