Ve čtvrtek je to půl století od úmrtí španělského diktátora Francisca Franca – s jeho odkazem se ale země potýká dodnes. Debaty o něm, kromě samotného výročí, znovu rozdmýchal i bývalý král Juan Carlos I., když ve svých pamětech vyjádřil vůči Francovi svůj obdiv. Potomci obětí jeho diktatury požadují, aby za to zaplatil vysokou pokutu.
Franco se u moci udržel necelých čtyřicet let. Na vrcholu mu vyjadřovala podporu řada lidí, další tisíce během jeho diktatury však končily v masových hrobech. Diktátorův odkaz dodnes rozděluje španělskou společnost. Především příznivci krajní pravice se snaží historická zjištění vyvracet.
„Nemůžeme slepě věřit oficiální verzi bez důkazů nebo bez toho, abychom si to sami prostudovali. Lidé by se divili, že když přijde na čísla, Franco zase tak špatný nebyl,“ tvrdí krajně pravicová aktivistka Isabel Peraltová.
„Ať postavil jakoukoli infrastrukturu, není to nic v porovnání s jeho největším dílem: nekonečným utrpením milionů lidí,“ kontruje ředitel instituce na podporu obětí Francovy diktatury Emilio Silva.
Ten vede organizaci, která zpochybňování Francova teroru potírá. Coby průvodce ukazuje lidem místa, kde byli za diktátorova režimu lidé tvrdě biti a mučeni – jednalo se o studenty, homosexuály nebo politické disidenty.
Podle pětiny Španělů byla Francova éra dobrá
Navzdory tomu minulý měsíc průzkum veřejného mínění ukázal, že podle více než 21 procent Španělů byla Francova éra pro zemi dobrá nebo dokonce velmi dobrá.
„Tehdy jsme mohli spát s otevřenými dveřmi. Pokud je to, co máme teď, demokracie, tak ať žije Franco. Protože v dnešní demokracii se daří jen zločincům,“ je přesvědčený Manuel, zákazník madridské restaurace, která je plná připomínek Francova vojenského režimu.
Francův odkaz
Španělská demokracie za svou záchranu vděčí už zmíněnému bývalému králi Juanu Carlosovi I., který šest let po Francově smrti zabránil pokusu o vojenský puč. O to více zaskočila v jeho pamětech obdivná slova na diktátorovu adresu. Pro historiky se jedná o další důkaz toho, že Franco nikdy nezemřel úplně.
„Rána, která se nezahojí nebo nevyčistí, začne hnisat. A přesně to se tak trochu stalo v této zemi. Dlouhá léta jsme některá témata nechali zahnívat,“ říká historička Carmina Gustránová.
Francova diktatura byla výsledkem krvavé občanské války na konci třicátých let, během které se zvěrstev dopouštěly oba tábory. To mnohdy štěpilo španělské rodiny. Zůstala jizva, kterou úplně nezacelilo ani půl století demokracie.
Franco rozděluje Španělsko dodnes
„Král Juan Carlos I. měl dobrou pověst v zahraničí. Symbolizoval klidný přechod k demokracii, nicméně se vědělo, že jeho vztah s Francem byl dobrý, jinak by ho nejmenoval nástupcem. (…) Franco si byl natolik jistý, že Juan Carlos bude pokračovat v jeho díle, že ho jmenoval následující hlavou státu,“ míní historik z Ústavu románských jazyků a literatur Masarykovy univerzity Daniel Vázquez Touriño.
Velkou roli v tomto sentimentu dle něj hraje nostalgie, ta však není španělským specifikem. „Pravicová strana Vox, která je podle průzkumů třetí nejsilnější, má kolem 15 až 20 procent, určitě čerpá z této nostalgie. Od ostatních podobných evropských stran se liší zatvrzelým katolicismem, kterým se vyznačoval i Francův režim,“ vysvětluje Vázquez Touriño.
Po přechodu k demokracii podle něj existovala tichá společenská dohoda, že se zločiny předchozího režimu nebudou vyšetřovat a nebude se o nich mluvit. Tento stav se začal měnit v poslední době za socialistických vlád. Nynější školní osnovy stanovují, že se má o Francově diktatuře vyučovat, ale konkrétní výuka podle Vázqueze Touriña závisí na jednotlivých španělských autonomních oblastech.
