Nizozemci volí sněmovnu, a to podle nejpoměrnějšího systému v Evropě. Počet mandátů jednotlivých stran víceméně odpovídá jejich procentuálnímu zisku. Neexistuje hranice pro vstup do sněmovny, a tak v ní tradičně zasedá mnoho stran, od posledních voleb v roce 2017 je jich třináct. Zastoupeny jsou i okrajové proudy a malé strany s úzce vymezenými zájmy. Výsledkem jsou na evropské poměry standardně stabilní vlády. To je možné hlavně díky tamní schopnosti dohodnout se a existenci tří hlavních hráčů, vysvětluje politolog Masarykovy univerzity v Brně Jakub Šedo.
Je nizozemský systém bez bariéry pro vstup do sněmovny v evropském srovnání extrémní?
Jsou systémy, které se tomu blíží. Dejme tomu dánský je také hodně vstřícný vůči malým stranám. Kvůli tomu nelze říci, že je to v evropském kontextu extrémní nebo neobvyklé. Ale nenajdeme v Evropě nic poměrnějšího.
Od sedmdesátých let 20. století se premiéři drží ve funkci celé volební období, v poslední době i dvě. Dá se tedy říci, že je tamní politická scéna stabilní?
Není úplně jednoznačně stabilní. Na druhou stranu neprochází nějakými turbulencemi, což by mohl být pocit vyvozený z faktu, že je tam v parlamentu běžně zastoupeno deset i víc stran. Nevede to k tomu, že by vlády vyloženě padaly a každou chvíli se konaly předčasné volby.
V západoevropském kontextu jsou nizozemské vlády středně stabilní. Předčasné volby nejsou výjimkou, ale rozhodně ani pravidlem. Víceméně se střídají fáze naplněného volebního období se zkráceným.
Poměrně stabilní jsou jména premiérů. Jeden vydrží ve funkci relativně dlouho, často celé volební období nebo i dvě. S tím, že se obměňuje vláda, která stojí za ním.
Do jisté míry je to dáno tím, že historicky se nizozemská stranická scéna opírala o tři hlavní proudy, tři hlavní strany: křesťanské demokraty, sociální demokraty a liberály. Určitým pravidlem bylo, že dvě ze tří těchto stran vytvářejí vládu nebo její jádro, přičemž kombinovat se v partnerstvích v zásadě mohly všechny. K tomu se pak mohl přidat jeden, výjimečně dva menší subjekty. V rámci tohoto systému si vlády byly schopny zajistit poměrně bezpečnou většinu a dost výraznou stabilitu. Bylo to výrazem určitého konsenzu mezi těmi třemi hlavními stranami.
V současné době se to trochu narušilo. Občas některá z nich projde krizí, nyní jsou to hlavně sociální demokraté, kteří v minulých volbách vyloženě neuspěli. Současné průzkumy sice naznačují, že to nebude tak zlé jako minule, ale nevěstí jim zároveň návrat k té tradiční roli jednoho ze tří velkých.
Základní tendence a schopnost hlavních hráčů dohodnout se na vytvoření vládní koalice je patrná a přispívá k tomu, že vlády se nestřídají jako roční období.
Otevřenosti navzdory
Stabilita vlád tedy nemá spojitost s volebním systémem?
Velmi omezenou. Otevřenost systému vůči malým stranám do jisté míry přispívá k tomu, že vlády nejsou až tak stabilní, jak by být mohly. Vyrovnáno je to tím, že dlouhodobě pozice dvou větších stran tvořících vládu bývá většinou taková, že si dokážou zajistit stabilitu. Spíš než volební systém hraje roli politická kultura.
Z toho, co jste říkal, se zdá, že vlády jsou stabilní navzdory otevřenosti volebního systému. Nahrává nestabilitě?
Do jisté míry. Ale je to obtížné posoudit. Nahrával by nestabilitě, kdyby se rozvrátil konsenzus mezi hlavními hráči. V tu chvíli by ten volební systém mohl být nebezpečný a způsobit, že by vlády nebylo možné vytvářet. Dokud ale existuje schopnost dvou z hlavních hráčů se dohodnout, pak tomu systém nevadí.
Kdyby se konsenzus rozpadl, pak by parlament s více než deseti stranami mohl být překážkou. Zatím to nikdy nedošlo tak daleko, aby po volbách nebyla dohoda možná.
Velmi pestrý je i nizozemský Senát:
Přináší absence hranice pro vstup do sněmovny větší zastoupení extrémních názorových proudů?
Do jisté míry to umožňuje reprezentaci těchto stran. Je však otázka, co bereme jako extrémní. Absence té bariéry prostě umožňuje, aby v parlamentu byly zastoupeny i strany s velmi malými zisky.
Umožňuje také, aby strany přežily něco, co by pro ně v našich podmínkách znamenalo konec. Ve chvíli, kdy strana s podporou pěti až osmi procent má vnitřní krizi, spadne ke dvěma třem procentům, tak ji to nezlikviduje. Má dost času, aby se z tohoto otřesu „vylízala“ a vrátila se na své bývalé pozice.
Mezi těmi stranami, které se pohybují v pásmu od dvou do řekněme osmi procent, se najdou strany, které se pohybují na krajní levici nebo pravici. Lze říct, že ten systém takovéto strany nelikviduje.
Na straně druhé, když má strana s extrémními názory podporu výrazně vyšší, tak je jedno, jestli tam je bariéra malá, velká, nebo žádná. V momentě, kdy se radikálněji naladěná strana dostane k deseti patnácti procentům, tak s ní poměrný volební systém bez pobídek pro spolupráci mezi stranami nic nenadělá.
Partikulární zájmy
Mají strany v důsledku chybějící hranice pro vstup do sněmovny častěji úzce profilované zájmy? Ve sněmovně je například pět poslanců strany hájící práva zvířat.
Ano. Dlouhodobě takto udržují své zastoupení například strany, které představují něco jako konzervativně laděné křesťanské subjekty. Víceméně se pohybují mezi dvěma a čtyřmi procenty a podle toho, jak se jim zrovna daří, obsazují tři až šest mandátů.
Tím, že není žádná bariéra, existuje jeden obvod bez znevýhodnění skrze menší obvody, tak strany mohou celkem bez problémů přežívat a zachovávat svou pozici v parlamentu.
Jak přítomnost stran s úzce profilovaným programem ovlivňuje vyjednávání o vládě i chod sněmovny?
Lze říci, že zas tak výrazně ne. Pokud nastane situace, že ty velké strany jsou dost silné, tak menší subjekty nemají velkou možnost prosazovat své názory nebo nějakým způsobem narušovat vládní stabilitu. Nelze říci, že by jejich přítomnost zásadním způsobem komplikovala život vládě.
Navíc ty menší a úžeji profilované strany mohou být potenciálně použitelné pro nějakou formu spolupráce. Ať už na vládní úrovni, nebo při jednáních o vybraných zákonech.
Inspirace
Jak se k systému stavějí Nizozemci? Existují snahy ho změnit?
Nezaznamenal jsem zásadní debatu, že by se systém měl razantně měnit. Zaznívají obecné úvahy o tom, zda je ideální, ale není to v rovině úsilí o zásadní reformu nebo revoluci. Ostatně Nizozemci na bázi poměrného volebního systému s minimálními bariérami fungují velice dlouho.
Po minulých volbách se vláda skládala nejdéle v dějinách, 225 dní. Jak na to Nizozemci reagovali, vnímali to jako politickou krizi?
Neřekl bych, že by to vnímali jako něco katastrofického. Zkrátka to vyplynulo ze situace. Jednání byla sledována, ale nikoli s pocitem osudového okamžiku.
Dá se z nizozemského volebního systému vyčíst něco, co by mohlo obohatit současnou českou debatu o tom, jak volit sněmovnu?
Snad by se dalo použít, že tamní systém operuje při převodu hlasů na mandáty s jedním celostátním volebním obvodem, ale na druhou stranu zachovává určitou vazbu ve smyslu teritoriálních obvodů s vazbou poslanců ke konkrétnímu regionu.
To je ten model, o kterém se uvažuje u nás: rozdělit to celostátně a pak to rozpustit do nějakých dalších jednotek.
Co se týče úplného otevření našeho volebního systému, k tomu bych byl opatrný. V Nizozemsku to nepůsobí zásadní problémy díky schopnosti se dohodnout a díky relativně stabilní pozici hlavních hráčů. Byť, jak jsem naznačil, občas projdou nějakým otřesem. Kombinace těchto faktorů umožňuje, aby ten systém z dlouhodobého hlediska neprošel neřešitelnými problémy.
U nás, myslím si, by inspirace touto velkou otevřeností byla spíš riskantní. Spíš než potenciální další partnery ke spolupráci by se sněmovna otevřela stranám, s nimiž by se moc domlouvat nedalo.
