Popírá, že ve válce mlčí múzy. Nemlčí, jen jsou smutnější, říká sedmadvacetiletý ukrajinský voják Pavlo Pryžegodskij. Povolávací rozkaz si vyzvedl v únoru, od května slouží u frontové linie. Ve volném čase nahrává o svých zážitcích písně. V protileteckém krytu si vytvořil malé studio, kde nachází klid. Slova jeho nejniternější skladby ho napadla nedávno, po cestě z bojových pozic zpět na základnu.
„Píšu písně, nahrávám si je, když to čas dovolí. Můj hlavní úkol je bránit Ukrajinu,“ říká Pavlo. „To ráno jsme měli jít na základnu a potkat se tu s chlapci. Bohužel, už se to nestalo,“ dodal. Než dorazil, zničila ji ruská raketa. Zabila dvanáct jeho spolubojovníků.
„Rozdělila nás rok dlouhá zima. Z nebe spadla raketa tam, kde ještě včera byl jen sníh,“ píše v jednom z textů. Zážitek války ho přiměl přemýšlet o tom, co je to vítězství a jaká je jeho cena. Odpověď našel při psaní: vítězství jsou životy civilistů, cenou za ně životy vojáků.
„V jedné písni zpívám: ,Nechť tě sirény nevyděsí, spi sladce, moje vítězství.‘ A to je ono. Jsem zde, aby oni mohli klidně spát,“ vysvětluje.
Pavlo společně se svou jednotkou žije šest měsíců na základně v Donbasu. Společně brání frontovou linii před městem Vuhledar. Bojovat jít nechtěl, samopal zatím proti člověku nepoužil. Je operátorem dronů, členem rozvědky. Monitoruje, co se děje na bojišti, a vyhledává ruské pozice.
Doufá, že po konci války ještě přidá samolepky na svou kytaru – jednu za každou evropskou metropoli, v jejíchž ulicích měl letos v létě v plánu vystupovat, včetně Prahy.
„Myslím, že do Evropy se vydám, až vyhrajeme. Ještě předtím ale navštívím Krym a krásný Mariupol,“ slibuje. Teď je před ním ale ještě tuhá zima, těžké boje o východní Ukrajinu a o životy jejích obyvatel.
