Evropský fotbal se mění, shodují se experti napříč starým kontinentem. Změna však není k lepšímu, populární sport podle nich ovlivňují „nepřehledné“ finanční toky a skupování klubů hrstkou majitelů. Jednotlivé státy ovšem nechávají vše na volném trhu.
Tématu se v rozsáhlé analýze věnuje EBU Investigative Journalism Network. Proměny v evropském fotbale podle ní ilustruje třeba městečko Girona na okraji Španělska. V poslední době figurovala spíše v nižších soutěžích, do La Ligy postoupila až v roce 2022. V letošním ročníku se stala hvězdou španělských trávníků, když klub obsadil třetí místo.
Bez peněz by to ale nedokázal. Finančních prostředků má katalánský klub dostatek – poté, co podíl v něm koupila společnost City Football Group (CFG) ze Spojených arabských emirátů. Na trávník nasadila třeba dvacetiletého Sáviu, který na soupisce figuruje coby zápůjčka z Francie. Z klubu, který rovněž patří společnosti z Emirátů.
Francouzské Troyes tím Gironě pomohlo, ovšem samo se propadlo na dno druhé nejvyšší tamní soutěže. Fanoušci klubu to investorům oplatili na stadionu – trávník zasypali světlicemi.
„Pokud chcete jako skupina, která vlastní více klubů, postupovat tak, že jeden tým krmíte a dotujete, pak můžete například tomu týmu půjčit zdarma hráče. Tým pak může těžit z něčeho, co by si jinak nemohl dovolit,“ komentoval šéf analytické společnosti Blue Crow Sports Group Jeff Luhnow. Takové situace by se podle něj měly neustále sledovat. „Jedinou protiváhou k tomu je místní základna fanoušků, místní média a pravidla ligy v těchto zemích,“ upozornil.
Velké investice bez unijních regulací
I další experti se shodují, že v evropském fotbalu je dnes příliš mnoho peněz. V roce 2023 byla souhrnná hodnota podniku 32 nejvýznamnějších evropských fotbalových klubů 51,7 miliardy eur, odhadla datová a analytická platforma Football Benchmark. Jde o číslo vyšší, než je hrubý domácí produkt několika zemí, například Estonska či Lotyšska.
Toky peněz jsou kvůli vlastnictví více klubů ze strany jednoho investora nepřehledné. Mezi další skupiny, které stejně jako CFG vlastní více klubů, patří Red Bull, 777 Partners, Pacific Media Group, Saudi Public Investment Fund a američtí podnikatelé John Textor a David Blitzer. Spolu s CFG vlastní podle veřejných obchodních záznamů 43 klubů po celém světě.
Evropská unie to přitom nijak neomezuje. Před rokem přišla šance v podobě nového Nařízení o zahraničních subvencích. Když se ale na Evropskou komisi obrátil jeden belgický klub, aby vyšetřila financování jeho soupeře, Komise to odmítla.
„Jde tu o peníze. Protože pokud si začnete dělat problémy u Saúdské Arábie, pokud si začnete dělat problémy u Kataru a u Spojených arabských emirátů, mohlo by to způsobit značné finanční ztráty,“ vysvětlil profesor ve SKEMA Business School v Paříži Simon Chadwick.
Přes 120 evropských klubů ovládají zahraniční vlastníci
Zahraniční fyzické nebo právnické osoby drží majetkové podíly ve 43 procentech evropských klubů, vyplývá ze studie Mezinárodního centra sportovních studií (CIES), která se zabývala vlastnictvím 341 fotbalových klubů v první a druhé lize v deseti evropských zemích. V 84 procentech případů se jedná o většinové podíly: celkem 122 evropských klubů je většinově vlastněno zahraničními investory.
Tři ze čtyř špičkových fotbalových klubů v Anglii a Belgii měly na konci roku 2023 určitý stupeň vlastnictví zahraničními investory. V Portugalsku a Španělsku to bylo padesát procent, ve Francii 47 procent pro Francii a v Itálii 38 procent, uvádí CIES.
Mnoho z investorů má přitom víc než jen jeden tým. Na fair play – i na úrovni vlastníků – by měla dohlížet Unie evropských fotbalových asociací. Ta například právě jedná se City Football Group o tom, jak umožnit Gironě zahrát si v evropské Lize mistrů.
Tlaky na mezinárodní federaci
Vlastníci ze Spojených arabských emirátů mají totiž ve svém portfoliu i Manchester City. A start dvou klubů stejného majitele ve stejné soutěži pravidla neumožňují.
„Sama UEFA musí změnit to, jak funguje, protože je pod silným vlivem elitních klubů,“ podotkla právní expertka Katarina Pijetlovicová. „A tyto elitní kluby jsou nejspíš pod vlivem svých majitelů. To je ten začarovaný kruh,“ usoudila.
Fotbalista Sávio se podle všeho letos v létě na trávníku objeví. A ať už bude mít na sobě modrý dres Manchesteru City, kam by měl podle prognóz přestoupit, nebo ten červeno-bílý Girony, sponzor bude stejný.
Ligy řídí kluby, na které mají dohlížet
CIES odhaduje, že na celém světě existuje 340 klubů, které jsou součástí skupiny vlastnictví více klubů (MCO). Podle výroční zprávy UEFA má více než sto špičkových klubů v Evropě „křížový investiční vztah“ s nejméně jedním dalším klubem, v nižších divizích pak dalších 112. Při konzervativním průměru 25 hráčů na tým by MCO kontrolovaly nejméně 5400 hráčů v prvních a druhých evropských ligách.
Samotné ligy přitom mohou být v tomto ohledu bezmocné, jejich řídící struktury jsou totiž v rukou právě těch klubů, na které mají dohlížet. Koncem roku 2023 se například anglická Premier League, která má sedmdesát procent svých klubů v MCO, pokusila zavést dočasný zákaz hráčských transakcí mezi kluby se stejným vlastníkem pro lednové přestupové období. A to kvůli obavám, že by týmy ve finančních potížích mohly chtít zvýšit svůj příjem prodejem hráčů za přemrštěné ceny klubům v zámoří v rámci stejné vlastnické struktury.
Ke schválení zákazu bylo potřeba čtrnáct hlasů, pro ale hlasovalo pouze dvanáct klubů. Proti bylo osm, z nichž všechny byly buď zapojeny do struktur MCO, nebo se chystaly stát se jejich součástí.
Německo jako zvláštní případ
Arabští majitelé ovšem stále neprojevují zájem o kluby z Německa. Publicista a odborník na německý fotbal Luboš Brabec v pořadu Horizont ČT24 upozornil na to, že v rámci německých klubů platí takzvané pravidlo 50+1. „Zjednodušeně řečeno to znamená, že hlasovací většina v klubu patří členům tohoto klubu. Investoři tam v principu mohou být, ale nesmějí získat vládu nad klubem,“ přiblížil.
Německý fotbal se tak od anglického, francouzského či jiného odlišuje tím, že „kluby patří fanouškům“. Tento přístup je proto lepší spíše pro fanoušky než pro kluby, jelikož investor většinou do klubu vstupuje proto, aby vydělal peníze – hlavně ze vstupného. Na Bundesligu se dají koupit nejlevnější lístky za patnáct euro, kdežto třeba v Anglii jsou lístky podle Brabce drahé. Pro fanoušky z nižších sociálních vrstev tak může být tento sport nepřístupný, podotknul.
Kromě vysokých cen vstupenek, které si mnohde mohou dovolit zaplatit spíše bohatí zahraniční turisté než místní, pociťují mnozí fanoušci negativně také fakt, že s příchodem velkých mezinárodních investorů se barvy či znaky klubů staly komoditami ve službách značek, a dokonce i vlád, se kterými se mají problém identifikovat.
Například fotbalisté týmu Atlético de Madrid nosí dres sponzorovaný aerolinkami Riyadh Air, které vlastní investiční fond kontrolovaný saúdskoarabskou vládou. „Je nepřijatelné, aby fotbalisté dostávali pokuty za to, že si dávají na trička politické vzkazy, když slaví gól a chtějí projevit solidaritu s lidmi, kteří jsou utlačováni nebo jsou například obětí války,“ podotýká v této souvislosti sportovní novinář Alejandro Requeijo. „A zároveň jako fanoušci musíme akceptovat, že naše týmy propagují na našich dresech diktatury.“
Brabec dále zmínil také otázku konkurenceschopnosti, kdy německý fotbal i vlivem menšího množství financí není tak silný na nejvyšší úrovni. „Pro mě je dneska už prakticky nemyslitelné, aby Ligu mistrů vyhrál nejenom klub z východní Evropy, ale ani z Portugalska, Nizozemska nebo Skotska, jak tomu třeba bylo před čtyřiceti či padesáti roky,“ uzavřel.
