Před deseti lety, v únoru 2014, vrcholily v Kyjevě několikaměsíční protesty. Vyvolal je obrat prezidenta Viktora Janukovyče, který náhle a po tlaku z Moskvy odstoupil od podpisu Asociační dohody s Evropskou unií. A zesílily poté, co se policie pokusila brutálním zásahem demonstranty rozehnat. Dvacátého února se policisté chopili zbraní s ostrými náboji, demonstranti palbu opětovali a výsledkem byly desítky mrtvých. Poté režim ustoupil a padl. V nejvypjatějším dni v Kyjevě natáčel mimo jiné zpravodaj České televize Jakub Szántó.
Dne 20. února 2014 jste přišli do situace, kdy už se střílelo. Dva dny předtím ve střetech zemřela dvacítka lidí. Jaké mezi demonstranty převládaly pocity? Byl to spíš strach, nebo odhodlání a bojovnost?
Na rozdíl od našeho původního štábu jsem tam přijel až do té střelby. Od samého začátku tam byl tehdejší varšavský tým – Josef Pazderka a kameraman Petr Kolner. Můj tehdejší šéf Michal Kubal mě povolal z mého postu na Blízkém východě. Byla bizarní situace přijet z toho takzvaně strašně nebezpečného Blízkého východu do běžné evropské metropole a přijít tam do střelby.
Evidentně ta houževnatost, kterou vidíme na Ukrajině dnes, už tam byla. Připomeňme, že to bylo v době zimy, která je na Ukrajině tvrdá, a přesto tam ti lidé zůstali.
My jsme přijeli, vybalili kufry na okraji Majdanu, nechali jsme si je hlídat a dali na sebe neprůstřelné vesty. Našim klukům jsme se nemohli dovolat, tak jsme se tam motali na tom relativně malém území, je to sice velké náměstí, ale je to pořád jen náměstí. A viděli jsme skutečnou bojovou zónu se střelbou, umírajícími, raněnými.
Podařilo se nám bezprostředně natočit skupinu lidí se zbraní, kteří přebíhali na straně demonstrantů. Bylo evidentní, že tam zbraní bylo naprosté minimum navzdory tomu, co se potom objevilo v tehdy ještě neznámé operaci ruské propagandy, která se rychle začala šířit v roce 2014. Není pravda, že by tam byla přestřelka. Je to tak, že policejní jednotky zahájily z vládní čtvrti na kopci nad Majdanem hromadnou palbu na lidi, ať už to byl kdokoliv. Povraždili tam velké množství lidí.
Na druhé straně bylo několik málo zbraní a demonstranti přebíhali z jednoho místa na druhé, vždy vypálili pár ran, aby to vypadalo, že tam je skupina, která je schopná se bránit. Na základě toho se potom policejní jednotky stáhly. Nejsou známy informace, že by v tu chvíli byl zabit nějaký z těch střílejících policistů. Nebyla to tedy přestřelka, byl to policejní masakr. Janukovyčova vláda se rozhodla, že rozežene lidi palbou. To je zločin, který dodnes nebyl potrestaný.
Jak rychle bylo možné se zorientovat, kde létají kulky a kde je bezpečno?
Bylo to složité. Náměstí Nezávislosti, tedy Majdan Nezaležnosti, protíná klíčová třída Chreščatyk. Ta byla přehrazená barikádou. Od ní se zvedá celkem prudce kopec nahoru a bylo celkem jasné, že palba přichází odtud.
Následující den, kdy se začala hroutit ozbrojená moc, byli policejní snajpři ještě nahoře na střechách vládních budov a stále ještě docházelo k vraždění lidí na Institutské ulici, což je prudce stoupající cesta z Majdanu k vládní čtvrti, a tam byly další oběti.
Vzhledem k tomu, že většinou pokrývám konflikty na Blízkém východě, případně severu Afriky, mi přišly děsivé obrovské zakrvácené prostory na zamrzlé Institutské. Byl tam prostě krvavý led. Na rozdíl od písku se krev neměla kam vsáknout, a tak tam nebyly fleky, ale metry čtvereční pokryté krví lidí, kteří byli zavražděni policejními snajpry.
Zaznamenali jste tam scénu, kdy se policista dostal mezi demonstranty. Někteří ho chtěli lynčovat, jiní to však dokázali zastavit. Jak v těchto chvílích fungovala ochranka Majdanu a vůbec jeho vnitřní organizace?
Fungovala tak, že toho chlapa nakonec zachránili. Ale bylo to docela těžké. Při lynčování a takovémto deindividualizovaném násilí směřovaném na konkrétní lidi ze strany zcela neindividuálního davu, kdy si každý rád bouchne, trhne, něco chytí, asi není těžké někoho roztrhat na kusy. Bylo to dost odporné. Chápal jsem to vypětí davu. Ale tenhle člověk byl z tajné služby, neříkali o něm, že by to byl policejní snajpr. Ukázalo se, že dav může být ohyzdné zvíře.
Byla tam drobná francouzská nebo belgická novinářka, která něco takového viděla poprvé. Byla dost zděšená, vrhla se do toho davu a křičela ne úplně dobrou ruštinou, ať toho chlapa nechají být. Vrhnul jsem se tam také. Ten chlap byl velký špinavý blonďák, takže ne na jeho ochranu, ale na ochranu té holky. Protože jakmile prší rány a těch lidí je třeba deset, dvacet, tak dokážou člověka zabít. Nějak se mi podařilo ji strhnout, spadli jsme na zem, trochu nás pošlapali, ale nic se nestalo.
Ještě jsme pak pozorovali, jak ho ochranka Majdanu chytila a vzala do restaurace nebo obchodu. Co se s ním dělo dál, nevím. Ale minimálně nedošlo k dokonalému lynči.
Jak se demonstranti chovali k vám a dalším novinářům?
Byli velice vstřícní. Byli rádi, že tam někdo přišel. Byli jsme v Kyjevě a ne na západě Ukrajiny, takže moje ruština nabytá v sovětské škole v 80. letech nebyl problém. Od února 2022 jsem na západě Ukrajiny úmyslně přestal mluvit rusky, protože to budilo hodně podezření.
Kyjev je bilingvní město, tam to bylo v pohodě. Evidentně byli rádi, že tam svět je a prezentuje lidi, kteří bojují o budoucnost svojí země, přičemž padají mrtví. Byly tam desítky mrtvých během těch dvou masakrů. A přítomnost zahraničních novinářů je jediný způsob, jak se projeví, že svět se zajímá. Takže byli rádi, byli velice vstřícní. Na rozdíl od mnoha západních štábů jsme měli výhodu, že jsme se s nimi byli schopní plynně domluvit. Rozhodně pozitivní přijetí.
Odpoledne střelba ustala. Jaká byla mezi demonstranty očekávání dalšího vývoje, na co se připravovali?
Byl to šok. Mrtvých bylo strašné množství. Z budov filharmonie dole a obdoby UMPRUM nahoře se staly polní lazarety. Byly tam desítky dobrovolníků, lékařů, studentek a studentů medicíny, sester. Z nich se po střelbách 18. a 20. února stali přes noc bojoví paramedici. To je něco šíleného. Stále tam nosili nové lidi.
Večer byly tryzny, kdy se po pravoslavném způsobu nosily otevřené rakve. Lidé byli od krve, někteří měli chybějící kusy obličeje. Bylo to velice emocionální, navíc ve východní Evropě jsou tyto emoce víc vidět. Byl to šok, zděšení, odhodlání. Z pokřiků „Sláva Ukrajině!“ a „Hrdinům sláva!“ se stal jakýsi rituál, kterým se identifikovali lidé, kteří stáli na straně revoluce proti režimu.
Naštvání a pocit, že toto už je přespříliš a už není žádná cesta ke kompromisu, přišlo druhý den. Přes den lidi chodili velice opatrně nahoru, kde se ale pořád střílelo, takže až na kopce nikdo nechodil. I my jsme jen opatrně vykukovali.
Večer bylo velké shromáždění, které ukázalo, že revoluci obsadila nová generace revolucionářů. Během dne totiž dovezli Juliji Tymošenkovou, která byla tváří první revoluce v roce 2004. Poté byla premiérkou a podle některých se namočila spoluprací s Janukovyčem, který se po funkčním období Viktora Juščenka stejně stal prezidentem.
Tymošenková je drobná, krásná blondýna s copem na tradiční ukrajinský způsob, která má strašně moc energie a vždy s ní uměla dobře pracovat. Přivezli ji tam na vozíku, ona mluvila a odezva byla velice slabá. Zatímco když se tam začal objevovat Arsenij Jaceňuk, Vitalij Klyčko a tito lídři revoluce, tak to bylo jako na rockovém koncertu. Bylo strašně vidět, že lidi z předchozí revoluce 2004 už nejsou tvářemi, že už jsou tam nové, což se ukázalo i potom.
Byl cítit vzdor a pocit: „Tohle už si vzít nenecháme, protože krev našich mučedníků zkropila naši zemi Ukrajinu.“ Ta pompa je na místě. Vždyť policisté povraždili na devadesát běžných lidí.
Byla tam třeba sestřička Olesja Žukovska, mladá dobrovolnice v bílém s červeným křížem, které snajpr prostřelil krk. Jistě, lidi se hýbali, ale když snajpr střílel mezi civilisty, tak je celkem pochopitelné, že se něco takového stane. Napsala na některou sociální síť: „Umírám.“ Nakonec nezemřela. Pět let poté jsme s ní šli na místo, kde k tomu došlo.
Druhý den se z hrůzy a šoku stal hněv. Natlakovalo se to jako v papiňáku. Třetí den už to nebylo k zastavení. A v tu chvíli v prezidentském paláci, který je nad Majdanem a je odtud vidět, nebyla hlavní tvář. V tu chvíli si „děti revoluce“ začaly brát místa, kde do té doby hrozila smrt.
Do toho papiňáku přišla 21. února dohoda mezi Janukovyčem a opozicí, jejíž součástí bylo mimo jiné propuštění Tymošenkové a další body. Jak to demonstranti přijímali?
Už to bylo málo. Propuštění Tymošenkové ocenili, ale už trvali na tom, že vedení státu musí pryč. Nabídli příliš pozdě příliš málo. Mezi dvěma střelbami 19. února ještě mohl kompromis být, ale po dvacátém už ne.
Bylo silně vidět, že Ukrajina má jinou mocenskou strukturu než Rusko. V Rusku je vše pyramidálně koncentrováno k tomu, kdo sedí v Kremlu. To je ultimativní lídr a arbitr. Na Ukrajině je mocenská struktura tradičně jiná. Vychází z různých regionálních center a ten, kdo vládne v Kyjevě, se musí opírat o různé regionální složky. To mohou být oligarchové, stranické struktury a tak dál. A bylo vidět, že po střelbě 20. února začaly odpadat složky, které do té doby Janukovyčův režim držely na základě nějakého kompromisu. Kompromis, který přišel 21. února, už nikoho nezajímal. Už to nestačilo.
Pak 22. února najednou prezident utekl, vláda se rozpadla, ministři zjistili, že už jsou sami za sebe. V parlamentu jel jeden revoluční zákon za druhým a lidi ze Strany regionů, která byla do té doby vládní, hlasovali v zájmu vlastního zachování jako vzteklí a podporovali své „oblíbené“ opozičníky. Je to podobné, jako když na konci roku 1989 v Československu všichni komunisté hlasovali pro svého „nejoblíbenějšího disidenta“, aby byl jejich prezidentem.
Dne 22. února se stáhli všichni policisté, včetně těch, kteří dohlíželi na pořádek, a dohlížení se chopila sebeobrana Majdanu. Jak to, že se to povedlo udržet v klidu?
Já doteď nevím. Několik převratů nebo revolučních věcí jsem zažil, ale žádný nebyl tak hladký. Byli tam rozumní lidé, kteří v době, kdy začaly sílit protesty, už v prosinci 2013, využili dostatek času, aby poslanci opozičních stran či lidé mezi oligarchy, protože ti jsou na Ukrajině i v Rusku vždy důležití, začali přemýšlet, co dál. Tehdy se podle mě začalo rodit přesvědčení, že nikdo nechce, aby země upadla do občanské války, což hrozilo. Nikdo nechtěl krveprolití, které nakonec vyvolala vláda. Myslím, že spolu začali mluvit lidé z různých částí opoziční společnosti a shodli se na nutnosti zamezit rabování a lynčování, což mohlo hrozit.
Janukovyč to navíc usnadnil tím, že udělal dvě věci, které ho zcela zdiskreditovaly, a pak utekl. V ten moment si pár lidí mohlo zavolat a říct si, kdo se o co postará.
My jsme to natáčeli a převrat se odvíjel přímo před námi, což bylo velmi zajímavé. Přišli jsme na kopec k centrální bance. Tam najednou mezi vypálená auta přijel náklaďák a vyskočil z něj jeden přední opoziční poslanec. Měl s sebou partu dobrovolníků s improvizovanými zbraněmi typu baseballka nebo lyžařské hůlky. Postavil je před vchod a řekl jim: „Tady budete a každý z vás mi garantuje, že nikdo nejde dovnitř, nikdo nejde ven. A já jdu dovnitř a jdu jim to tam vysvětlit.“
Pár set metrů odtud stojí prezidentský palác. Velký dům v zástavbě s malým dvorem obehnaným vysokým plotem. Tam stál chlap ze sebeobrany Majdanu, evidentně podle chůze a podobně bývalý policista nebo voják. Měl tam podobnou partu dobrovolníků s palicemi a tak, ale bez střelných zbraní. Viděl tam i prezidentskou ochranku a jí řekl, že konkrétní člověk z nich bude zodpovědný za to, že nikdo nepůjde dovnitř ani ven, nebude nic odnášet, skartovat a krást. Lidé z ochranky byli profesionálové a věděli, že došlo ke změně a bylo by dobré, aby nikdo nic takového nedělal. Také možná doufali, že si udrží práci. A podařilo se.
Do toho jsme přišli před parlament, kde velký dav poslouchal z megafonů dění uvnitř. Trochu jsem si představoval, že tak mohl vypadat začátek francouzské revoluce 1789. Nadšení z toho, že obyčejní lidé dokázali svrhnout krvavého tyrana za to, že zavraždil lidi, jako jsou oni. Bylo to pozitivní, žádné ničení.
Ovšem ničení u revoluce vždy nějaké je. A tady se nesměrovalo na lidi, ale na symboly a začal takzvaný Leninopád. Začaly se svrhávat sochy Lenina i dalších a já to považuju za dobrý hromosvod pro ten vztek. Ten papiňák potřeboval vybuchnout, ale neublížilo to lidem. Socha se dá udělat znovu, dát do lapidária, to mě tolik netrápí.
Zažili jsme událost, kdy přijel náklaďák s řetězy k soše sovětského generála. Už byly řetězy kolem něj, auto mělo couvat a přiběhl tam někdo, kdo křičel: „Co blbnete? Vždyť to byl Ukrajinec.“ Další začali křičet, že to nevadí, že to stejně byl komunista. Nakonec ta socha kupodivu přežila a začala se hledat jiná. Dnes už tam není, sundali ji později v klidu.
Ale nikdo nešel po lidech. Nevěšeli se lidi, což je po tom vraždění z 20. února zázrak.
Převratů jsem v životě viděl víc, ale nikdy jsem to neměl tak před sebou. Šli jsme od úřadu k úřadu a tam to zrovna probíhalo. Bylo to fascinující.
Na Ukrajině jste za posledních deset let točil mnohokrát. Jaký je z vaší zkušenosti odkaz Euromajdanu?
Jednoznačně nejvýraznější snaha o přemalování mocenských vlivů a možná i uvažování o nich od let 1989 a 1991 a vstupu bývalých komunistických zemí do NATO. I v mnoha lidech v Česku zůstává odkaz minulosti, že velmoci mají přece právo na nějaké své sféry vlivu. To je otázka a já si nemyslím, že je to stoprocentně pravda, zvlášť když se to dotýká mé vlasti. Nemyslím si, že jsme v americké sféře vlivu, jsme prostě ve svobodném světě. A jestli vzniká nějaká nová železná opona, tak je to vina dvojí ruské agrese v letech 2014 a 2022 a ruské zakomplexované a expanzivní politiky.
Ukrajina je veliká, vlivná země, která už nechce být ve stínu Ruska. Chce si sama vybrat, s kým bude obchodovat a kam bude nebo nebude vstupovat. To je jasný odkaz toho, že se ruší poslední pomníky bipolárního světa a studené války. Myslím si, že je to dobře a strašně moc přeju Ukrajině, aby se jí to podařilo dotáhnout do konce, do co nejbližšího vítězství. Aby se Rusko zase vrátilo tam, kam patří, to znamená na výhradně svoje území.
