Do měst u ukrajinské fronty se pomalu vkrádá třetí válečná zima. Úřady odpojují obce od centrálního topení a dodávek vody, aby mrazy neponičily infrastrukturu. Lidé nakupují dřevo, brikety a pece. Nejhorší bude zima pro staré lidi, kteří přišli o domov, odmítají odjet a sami se o sebe nepostarají. Mezi nimi je i paní Tamara, se kterou v Lymanu natáčela Darja Stomatová.
Blízko ukrajinské fronty zůstávají hlavně staří lidé. Nechtějí opustit své domovy
Události: Obyvatele měst u ukrajinské fronty čeká tuhá zima (zdroj: ČT24)
Stařenka Tamara žije v jedné vlhké, chladné a šeré místnosti ve stavení, která má pouhých patnáct metrů čtverečních. „Stěna byla polepená dřevěnými deskami. Bylo tu teplo, hezky. Teď (když to rozkradli) jsou stěny holé,“ popisuje svůj nynější příbytek žena.
Je to jen jakási kůlna vtěsnaná mezi garáže u místa, kde na hlavní ulici stával její dům. Z něj však zůstala jen hromada cihel. „Tohle je mé rodné místo. Tyhle roury. To je všechno moje,“ ukazuje na trosky toho, co kdysi býval dům, ve kterém se narodila.
Na místě žije od druhé světové války
Před válkou uprchla na západní Ukrajinu. Když ale přišla i o peníze, které měla vyhrazené na svůj pohřeb, vrátila se zpátky do míst, kde zažila i druhou světovou válku. Její první vzpomínky z dětství jsou na mrtvá těla v řece, a poslední opět na vybuchující domy v okolí.
Z chmurných myšlenek ji probouzí přicházející zima. Od podlahy a z profukujících stěn se dovnitř vkrádá chlad. Za půjčené peníze si už Tamara koupila stoletou pícku, která je téměř stejně stará jako ona. S její pomocí se pokusí ve svém příbytku alespoň trochu zahřát.
Odjet je nepředstavitelné
Ve městě deset kilometrů od frontové linie zůstává něco přes čtyři tisíce obyvatel. Většinu z nich tvoří lidé starší padesáti let. V tak špatných podmínkách jako Tamara ale nežije nikdo.
Alena Muravlevová z lymanské městské rady tak přijela paní Tamaře nabídnout pomoc. Ta ale trvá na tom, že se evakuovat nechce. Úředníkům se jí nakonec podaří přesvědčit, aby se alespoň jela podívat do centra pomoci přímo v Lymanu.
Ve tváři staré ženy je ale opět vidět nedůvěra. V jedné místnosti je těsně u sebe jedenáct postelí a ani příslib tepla a pravidelné stravy ji nedokáže nahradit svobodu a vlastní vůli. „Já vaše lůžko nepotřebuji. Mám své, rodné,“ říká. Nakonec jí úředníci slíbí, že jí její domeček opraví.
Že na konci svého života zažije další krutou válku, nečekala, přiznává Tamara, zatímco jí po tváři stéká slza. Pro starou generaci, jako je ona, je život mimo domov často nepředstavitelný.
