Přesně před 25 lety, 21. prosince 1995, opustily Betlém izraelské jednotky, v následujících třech dnech pak správu a vojenskou kontrolu nad městem převzali Palestinci. Stalo se tak na základě dohod uzavřených během izraelsko-palestinského mírového procesu, které podepsaly vlády Izraele a představitelé Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Známé jsou pod označením Oslo I a Oslo II.
Betlém je už čtvrt století pod palestinskou správou, mírový proces se však od té doby zadrhnul
Mírový proces začal bezprostředně po válce v Perském zálivu v roce 1991. Madridská konference v říjnu téhož roku, kde se pod patronací Spojených států a Sovětského svazu sešli čelní představitelé všech států Blízkého východu, úspěch nepřinesla. Patová situace tak přiměla Izrael a OOP hledat alternativní komunikační kanály a Izrael nakonec vedl rozhovor s Palestinci přímo, což pomohlo k dohodě Oslo I uzavřené v roce 1993.
Za rozhodnutím vést přímý dialog stáli tehdejší premiér Jicchak Rabin, ministr zahraničních věcí Šimon Peres a mladý zástupce ministra zahraničí Josi Beilin. Rozhovory začaly v Oslu v lednu 1993, v rozmezí osmi měsíců proběhlo celkem osm kol přísně utajovaných jednání. Rokování tak nemohla sledovat veřejnost a unikly také politickým tlakům.
Nobelova cena pro Rabina a Arafata
První dohodu z Osla podepsali izraelský premiér Rabin s předsedou OOP Arafatem v Bílém domě. Oba za to později dostali Nobelovu cenu míru. Ze smlouvy vyplývalo, že má být ustanovena Palestinská samospráva na územích Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, a to na přechodnou dobu pěti let.
- Šéf Strany práce Jicchak Rabin stál spolu s tehdejším ministrem zahraničí Šimonem Peresem za historickou mírovou dohodou s Palestinci ze září 1993. Ta vedla ke vzniku palestinské autonomie na izraelském území a slibovala další kroky k celkovému urovnání konfliktu ve Svaté zemi.
- S tím ale zásadně nesouhlasily izraelská pravice a vojenské kruhy, které to označovaly za katastrofu a chtěly hlavně zabránit stahování izraelských osadníků z okupovaných palestinských území. Také Rabinovo gesto usmíření s předákem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásirem Arafatem bylo v očích ortodoxních Židů vnímáno jako zjevná zrada.
Po tuto dobu měly pak obě strany jednat o závěrečných otázkách, které se týkaly hlavně Jeruzaléma, uprchlíků z Palestiny, židovských osad, ale také hranice nebo distribuce vody. Dohoda však namísto očekávaného klidu přinesla další protesty a nepokoje. Proti OOP a smlouvě z Osla se začaly vymezovat organizace Hamás a Palestinský islámský džihád.
Přibývalo také teroristických útoků, kterým ale palestinská policie nedokázala čelit. Mírovému procesu pak zasadil v únoru 1994 tvrdou ránu židovský osadník Baruch Goldstein, který postřílel 29 modlících se Arabů v Jeskyni patriarchů v Hebronu. Na to reagovali Palestinci a začaly se množit sebevražedné atentáty, na které Izraelci odpovídali i uzávěrami palestinských území.
Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podpisu mírové dohody
I přes tyto časté nepokoje a útoky na obyvatelstvo mírová jednání nadále pokračovala. Rabin a Arafat tak s několikaměsíční prodlevou podepsali dohodu o odchodu izraelských jednotek z Pásma Gazy a Jericha. Prezidentem Palestinské samosprávy se pak oficiálně stal Jásir Arafat a 1. července 1994 se přesunul z Tuniska do Gazy.
Svatá místa převzali Palestinci
Dohoda Oslo II pak byla podepsána v září 1995, týkala se rozšíření autonomie Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, podepsali ji opět Rabin s Arafatem. Právě na základě ní byla následně Palestincům předána svatá místa. V dohodě se také Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů kubíků ročně. Postupně mělo být z izraelských věznic propuštěno až šest tisíc palestinských vězňů.
Proti smlouvě se však opět začalo protestovat, a to jak v Izraeli, tak i na palestinských územích. Vrcholem odporu proti dohodám z Osla se stal atentát na Jicchaka Rabina, který 4. listopadu 1995 spáchal izraelský extremista Jigal Amir. I kvůli tomu se opozdilo i samotné předání dalších měst včetně Betléma do palestinské správy.
Historické centrum Betléma
Z dohody Oslo II vyplývalo, že kromě Gazy, která získala autonomii po podpisu dohody Oslo I, se měly do rukou Palestinců přesunout také města Ramalláh, Betlém, Džanín, Tulkaren, Kalkílía a Nábulus. Z velkých sídel ale chyběl Hebron, kde měla situaci vyřešit samostatná smlouva kvůli přítomnosti židovských osadníků. Západní břeh Jordánu byl rozdělen do tří zón označených písmeny A, B a C.
- Zóna A – Podle dohody z Osla II byla do této zóny zařazena velká města. Palestinci tam mají výlučnou civilní i bezpečnostní samosprávu.
- Zóna B – Tato zóna zahrnula další, hlavně hustě osídlené venkovské oblasti. Šlo celkem o 450 malých měst a vesnic, která byla pod palestinskou samosprávou, ale pouze v civilních záležitostech. Bezpečnostní otázky zůstaly v rukou Izraele.
- Zóna C – Zahrnula všechny zbývající oblasti Západního břehu, které zůstaly pod plnou civilní i bezpečnostní správou Izraele. Jde o Východní Jeruzalém, židovské osady, vojenské základny nebo pohraniční zóny.
Ze samotného Betléma se izraelské jednotky začaly stahovat 21. prosince 1995. O tři dny později se pak město dostalo pod plnou správu a vojenskou kontrolu Palestinské národní správy.
Neustálé bitvy o Betlém
Betlém má přitom významnou symbolickou hodnotu. První známá zmínka o něm pochází z let 1350 až 1330 před naším letopočtem. Podle Tóry a Nového zákona bylo místo dějištěm významných událostí – jde o korunovaci krále Davida, ale hlavně narození Ježíše Krista.
Město bylo také oblastí konfliktů, často kvůli náboženskému vyznání, je totiž střediskem, kde se utkávala pravda tří vyznání – křesťanství, islámu a judaismu. Betlém byl několikrát úplně zničen a znovu obnoven. Jednou bylo město čistě muslimské, podruhé se zase po křižácké výpravě dostalo do rukou křesťanů. Jejich nadvládu utnul sultán Saladin, jehož armády postupně získaly většinu Svaté země.
Muslimové tvoří většinu populace v Betlémě
Méně křesťanů, více muslimů
Křesťanů v posledních letech v Betlémě ubývá, sídlí v něm ale jedna z nejstarších komunit vyznavačů tohoto náboženství na světě. Následovníků Krista je méně nejen kvůli emigraci, ale také celkově nižší porodnosti než u muslimské populace. Například v roce 1947 bylo v Betlémě 75 procent křesťanů, v roce 1998 už jenom 33 procent.
Lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, odcházejí hlavně kvůli špatné ekonomické situaci a malým možnostem na vzdělávání. Navíc pro ně není tak složité emigrovat na západ jako pro muslimy. Současná vláda v Palestině se ale tuto menšinu snaží podporovat, je to výhodné pro vyjednávání s evropskými státy a s USA.
Betlém je také oblíbeným turistickým cílem. Leží asi osm kilometrů od Jeruzaléma a pro návštěvníka tak není složité se do něj dostat. Za několik desítek minut je možné dojet z centra Jeruzaléma přímo do centra Betléma veřejnou dopravou. Je ale nutné projet checkpointem, který však pro turisty neznamená žádný problém. Intenzivnější kontroly na hranicích jsou běžnější při návratu z palestinského území zpět na to izraelské, týká se to nicméně hlavně místních.