Její témata rozhýbala společnost, zvedla vlnu solidarity, změnila zákony, pomohla spravedlnosti. Dokumentaristka a režisérka Šárka Maixnerová je autorkou série Infiltrace. Upozornila na metody léčitelů, zveřejnila příběh Adama Vyčítala, který po operaci mandlí zůstal v kómatu, medializovala umírání doma i život na ulici. Respondenti jí vypráví silné příběhy, každý den tak řeší dilema, jestli je spíš novinářkou, dokumentaristkou, nebo někým, kdo může pomoct. Svůj styl práce se společensky závažnými tématy popsala v rozhovoru pro Newsroom ČT24.
U investigace člověk nemůže uhnout. I kdyby byl v tu chvíli stokrát neoblíbený, říká autorka Infiltrací
Jaký příběh, který jste zpracovávala, byl pro vás lidsky nejhorší?
Nejkomplikovanější byl pro mě příběh rodiny Vyčítalů. To je příběh Adámka, který jsem na začátku točení považovala za dávno vyřešený, ale když mě kolegové z týmu upozornili, že se tam vůbec nic nestalo a rok se rodině nikdo nevěnuje, odškodnění od nemocnice nedostali, tak jsem tomu nevěřila.
Pak jsem k nim přijela, našla jsem rodinu v bytě 2+1 v horním patře, kde v jedné místnosti byla nafukovací postel, tam spala maminka Ilona, tatínek byl v kuchyni a v pokoji byl malý Jeník. Takhle žili rok a musím říct, že jsem na chvíli z natáčení musela odejít.
Příběh vždy prožíváte na několika úrovních. Jak je vybalancovat?
Rozhodně bychom neměli být terapeuty, tohle je velká mýlka. Ale zároveň bychom neměli být průmyslovými kamerami. Takže hledáme balanc mezi průmyslovou kamerou, věrným záznamem a terapeutickou činností, která nám nepřísluší.
Nedávno jsem studentům na FAMU odpovídala na otázku, nakolik může člověk zasahovat do děje. Paní dramaturgyně Hádková tvrdí, že dokument je autorské dílo, do jisté míry i investigativní práce. Úhel pohledu člověka podle ní nesmí převážit, ale musí být cítit smysl, proč to dělá. Já se snažím pracovat tak, že když můžu pomoct, natáčení zastavím a pomůžu. To je můj přístup k dokumentu. U investigace je to jiné, tam když se člověk vydá nějakým směrem a má ho právně ověřený a zanalyzovaný, nemůže uhnout, i kdyby byl v tu chvíli stokrát neoblíbený.
Je těžké se pro respondenty otevřít? Jak se cítíte, když vám začnou vyprávět svůj komplikovaný příběh?
Nikdy to není tak, že bych seděla a člověka poslouchala ve smyslu, že by měl chuť mi vyprávět celý svůj příběh. To je nesmyslná představa, jsou to dlouhé dialogy před natáčením, musíme mít k sobě důvěru a je to i o vyměňování emocí a informací, jestli to téma dokážu pobrat.
Když jsme pracovali s rodinami, ve kterých někdo umírá, emoce jsem dokázala rozklíčovat, protože tohle téma mám v životě, bohužel, zažité. Mnoha emocím ale nerozumím, k nim si vezmu někoho, kdo je chápe. Třeba v Cestě domů jsme dostali medaili, že jsme se stali paliativním týmem ČT. To znamená, že rodiny neobtěžujeme, víme, kdy odejít, kdy se na něco zeptat a kdy mlčet. Neplatí to ale pro Infiltraci.
Z každého natáčení jeden člověk na věky
A jak témata zvládáte psychicky vy?
Nejsem moc emocionálně výkyvová. Po většinu času mám dobrou náladu, což je prokletí pro okolí, nepropadám velkým depresím nebo smutkům. Možná je to tím, že jsem nejhorší zážitky měla ve dvaceti, kdy jsem si řekla, že se postarám o umírající babičku a chtěla jsem u toho studovat. Babička umřela a já jsem se ocitla na tři měsíce na terapii v blázinci, abych si srovnala svoje limity. Teď je mám srovnané. A navíc mám kolem sebe neuvěřitelné množství naprosto skvělých lidí, takže ať se děje, co se děje, někdo někde stojí, sedí, nese víno, má pochopení. Mám kolem sebe velkou podporu.
Udržujete se svými hrdiny vztah i po skončení natáčení?
Vždycky udržujeme vztah s respondenty. Často si dělám srandu, že mi vždycky z natáčení minimálně jeden člověk zůstane na věky. Třeba rodina Vyčítalů nám zůstala v životě napořád, stejně tak je tomu u onkologické pacientky. Když jsme točili Ztraceni v Evropě nebo Ztraceni v Čechách, už na věky nám zůstala paní bezdomovkyně, která se dnes vzorně stará o staré lidi v domovech, s ní se často scházíme.
Mimochodem, paní Koudová ze Ztraceni v Česku je typický příklad toho, že když se zastaví natáčení a jde se člověku pomoct, netočí se pak jeho pád. Měla jsem u ní na výběr. Jednoho dne klesla a napila se. Kdybychom točili, jak se napila, tak točíme cestu zpátky k bezdomovectví. Ale já se rozhodla, že natáčení zastavíme a vzala jsem ji do Relapsu. Pobyli jsme s ní, nechali jsme ji vydechnout a pokračovali jsme dál. Je to zaznamenáno a ona díky tomu je tam, kde teď je.
Víte vždy dopředu, na začátku točení, jak bude vypadat závěrečný materiál?
Od prvního setkání až k cíli vede dlouhá cesta. Já si většinou žádné cíle nedávám, protože na začátku je už ten příběh jednou odžitý. Někdo vám ho vypráví a vy se musíte podívat, jestli vám ho někdo jiný neodvypráví jinak. Potom rekonstruujete příběh krok za krokem.
V případu Adámka jsme točili půl roku a snažili jsme se dobrat, co všechno se tenkrát odehrálo. Výsledek jsme odevzdali policii a ta nám pak řekla, že jsme výborný analytický tým, že jim by to trvalo déle než nám ve střižně. Dávali jsme dohromady zvukové záznamy telefonátů, záznam průmyslové kamery, takže to byla velká práce.
Cílem je téma otevřít a medializovat
Zvažujete, co takzvaně pustit ven a co na veřejnost nepouštět?
V Infiltracích to máme jednodušší – zaznamenáváme děj, nevyslýcháváme oběti ani viníka, tímhle způsobem nepracujeme. Děj se musí odehrát jedna ku jedné, pak ho samozřejmě účastníci mohou rozporovat, ale jde jim to mnohem hůř. V kauzách, kde je to jednoznačné, kde je někdo z něčeho obviněn a závisí na výpovědích, které aktéři poskytnou novináři, musí novinář chránit zdroj. A u toho vzniká možnost spekulací pro veřejnost.
Vaše dokumenty často rezonují celou společností. Jde vám vždy o velkou medializaci tématu?
Určitě je vždycky cíl téma otevřít a medializovat. Až do poslední Infiltrace se to vždycky podařilo slušně, s velkým tlakem, ale slušně. Při poslední Infiltraci začala být strana, která nesouhlasí s odvysíláním, vulgární a najednou nebyl prostor k dialogu. S médii vždycky mluvíme, poskytujeme informace, spolupracujeme a teď se nám stalo, že média jsou opanována i druhou stranou, takže se teď bavíme přes právníky. To mě poprvé překvapilo.
Zmiňovala jste, že s právníky spolupracujete ještě před začátkem natáčení. Proč?
Spolupracujeme s mnoha odděleními. Vždycky mě pobaví, když někdo napíše, že někam vběhneme, začneme něco zjišťovat a jsme rádi, když se něco stane. Tomu ale předchází rok práce, jdeme do toho s velkou rešerší a analýzou. Právní oddělení je poprvé u konce analýzy, popřejí nám hodně štěstí, zhodnotí úskalí a při zpracovávání materiálu jdeme ruku v ruce.
V konečném střihu máme každý týden konzultace. Přesto ve výsledku často z mé strany zůstane třeba chyba ve slově, a to je potom předmět případného sporu. Jsme stále pod větším tlakem, ale to nevadí, protože téma se stejně otevře a stejně se dobereme k jeho podstatě.
Jaký je tedy základní rozdíl mezi Infiltrací a běžnou novinařinou?
Běžné investigativní novinařině se zaplať pánbůh mimo Infiltraci nevěnuji. Já se věnuji sociálním tématům a mapování. Ale mám to radši míň na ostří nože, mám radši člověka v přirozeném prostředí s přirozenými potížemi, které když se mapují, tak druzí mohou něco najít.
Teď jsme točili v covidáriích, točili jsme osudy sester a pacientů a udělali jsme z toho jednoduchý dokument, záznam doby. A to mám ráda. Mám ráda lidské osudy, když to nemá někdo jednoduše rozdané a když mu dokument může pomoct. Investigativa pěkná není. Když je jasné, že tam je podvod, že někdo vydělává na slabších, tak to prostě nikdy nemůže být hezké.