Jednadevadesátiletá Květoslava Domincová je jednou z posledních pamětnic válečného bombardování Kuřimi. Jako mladá dívka strávila konec války v provizorním krytu – ve štole vyhloubené do kopce Záruba. Štoly měly původně sloužit jako výrobní haly zbrojovky, Němci je ale nestačili dokončit.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Když začala druhá světová válka, bylo Květoslavě Domincové deset let. Jako dítě počátek války prožívala celkem klidně. Tamní pobočka brněnské Zbrojovky se ale na konci války stala terčem spojeneckého bombardování. Od poloviny roku 1944 letecké poplachy budily místní obyvatele denně až do konce války. „Měli jsme doma ve sklepě malý kryt. Otec dělal u dráhy, tak měl možnost koupit staré pražce. Dali jsme je od jedné stěny ke druhé a tam jsme si vždycky vlezli,“ vzpomíná Domincová.
Měla to být podzemní továrna
Štoly s krycím názvem Axinit nechal zbudovat v kopci Záruba Hermann Göring. Do Kuřimi nařídil přesunout část výroby leteckých motorů Klöckner – Flugmotorenbau. Dělníci podzemní tunely vyrazili počátkem roku 1944, výroba se tam ale nikdy nepřesunula.
25. srpna 1944 americké bombardéry zaútočily nejen na strategické továrny v centru a na jihovýchodním okraji Brna, ale pětaosmdesát strojů zamířilo i nad Kuřim. Na areál Zbrojovky svrhly asi osm set bomb. Některé pumy zasáhly také obytné domy. Zahynulo čtyřicet lidí, dalších dvě stě bylo zraněno.
„Už letěli nad Zbrojovku a teprve houkaly sirény. Lidi rychle běželi ven, byla jich tam spousta. Když z letadel viděli, že lidi ještě stále utíkají pryč, že nejsou v bezpečí, udělali ještě jeden okruh a teprve pak začali bombardovat. U posledního domu v ulici měli Němci protiletadlové dělo, které začalo po letadlech pálit. Tak se vrátili a celou tu ulici rozbombardovali,“ popisuje pamětnice.
Podzemní město ve štolách
Lidé se už do zničeného areálu Zbrojovky nevrátili. Při intenzivních náletech, v dubnu roku 1945, se hromadně ukryli ve štolách, kde přečkali až do konce války. „Té štole jsem hodně vděčná. Už jenom ten strach v noci, když houkali a bombardovali. Dokonce když jsme byli ve štolách a padlo pár bomb na Zárubu, tak se to s námi všecko otřáslo a popadalo pár kamínků. Ale jinak to bylo v pořádku,“ přiblížila pamětnice.
Ve štolách vzniklo doslova podzemní město se společným zásobováním potravinami. Lidé vařili venku. Ti, kteří měli hospodářství, donesli vejce a další potraviny. „My jsme byli hned na kraji ve druhé štole. Jako dětem nám to bylo fuk, hlavně že na nás nic nepadalo. Courali jsme se před štolou, a když zazněl poplach, honem jsme se utíkali schovat,“ vzpomíná Domincová.
Na rozdíl od nedalekého Brna byla Kuřim osvobozená až 9. května 1945. „Asi v pět hodin odpoledne někdo od vchodu zavolal, že se ke štolám přes pole blíží nějací vojáci. Ukázalo se, že to jsou Rumuni, kteří bojovali po boku Rudé armády. Někdo tam měl na tyčce vlajku, tak ji rozmotal a začali jsme zpívat hymnu. Dodnes, když ji začnou hrát, hned se mi všechno vybaví a je mi do pláče. Ale když uslyším sirénu, tak se mi sevře žaludek, na to se nedá zapomenout,“ uzavírá vyprávění pamětnice.
