Do Pardubic zavítaly vnučky Karla Winternitze, spoluzakladatele Automatických mlýnů. Poprvé si prohlédly Gočárovy budovy, které dnes slouží jako galerie a společenské centrum. Příběh rodiny Winternitzových, z velké části zavražděné během holocaustu, připomínají ve městě od čtvrtka i kameny zmizelých.
Vnučka zakladatele mlýnů Helena Raheja se narodila ještě v Československu v roce 1947, tedy krátce před tím, než rodina emigrovala do Kanady. Její sestra Cathy Leahingová přišla na svět už tam.
Karel Winternitz se narodil roku 1879, jeho manželka Olga, rozená Steinerová, v roce 1886. Mlýny postavil Karel Winternitz spolu s bratrem Egonem v roce 1910. Egon zemřel už v roce 1932, Karel o pět let později, krátce před druhou světovou válkou, mlýny prodal. Manželé Winternitzovi byli deportováni z Pardubic 9. prosince 1942 transportem do Terezína. Odtud odjeli 28. října 1944 posledním transportem do Osvětimi, kde zahynuli.
Jediný syn František, otec Heleny a Cathy, přežil. Na jaře 1939 odjel do Anglie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po válce se vrátil do vlasti, změnil příjmení na Vilim a zůstal v armádě na úřednické pozici. V roce 1947 se oženil, o rok později rodina emigrovala do Kanady. „Jsem hrdá na to, co Winternitzovi v Pardubicích vybudovali,“ uvedla Helena Raheja.
Budovu s průčelími z červených a šedých neomítaných cihel ve stylu geometrické moderny stojící na břehu řeky Chrudimky navrhl jako své rané dílo architekt Josef Gočár (1880–1945) v letech 1910–1911. V červnu 1919 mlýn vyhořel a jeho obnova byla opět zadána Josefu Gočárovi. V roce 1922 během přestavby byla navýšena mlýnice, přistavěna vodárenská věž a přibyla budova obilných sil spojená s původní stavbou elegantním obloukem.
Mlýn přestal sloužit svému účelu v roce 2012 a následně se hledalo nové využití budov, které byly krátce poté, roku 2014, prohlášeny za národní kulturní památku. V roce 2016 odkoupili areál manželé Smetanovi se záměrem využít historický objekt zejména ke kulturním účelům.
Pardubický kraj zakoupil hlavní budovu bývalých Winternitzových mlýnů od architekta Lukáše Smetany v roce 2018. Přestavba této nejcennější budovy areálu na budoucí Gočárovu galerii začala 19. května roku 2020.
První etapa rekonstrukce areálu byla dokončena v říjnu 2023. Pod hlavičkou Nadace Automatické mlýny manželů Smetanových s příspěvkem z evropského fondu ve výši přes 197 milionů korun byly vybudovány veřejné prostory vstupního parku a vnitřního náměstí i multifunkční objekt sila, kde návštěvníci najdou pobočku Turistického informačního centra města Pardubic. Město Pardubice vlastní v areálu část, která vznikla rekonstrukcí objektu bývalého skladu balené mouky.
S dokončením druhé etapy přestavby se počítá v roce 2026. V areálu vyrostou nové bytové a komerční objekty. Cílem je uzavřít areál z východní strany a vytvořit tak plnohodnotnou městskou čtvrť s občanskou vybaveností.
zdroj: Gočárova galerie, MMR
Mlýnské stroje utichly před dvanácti lety
V roce 2012 mlýnské stroje utichly a areál zůstal prázdný. Získal ho architekt Lukáš Smetana, který část prodal Pardubickému kraji a bývalé silo začal přestavovat. Někdejší silo má dnes vyhlídku i umělecké ztvárnění inspirované původní podobou stavby. „Po sto letech jsou budovy plně funkční, mají velmi dobře udělanou statiku a jsou v podstatě věčné,“ poznamenal majitel části Automatických mlýnů Lukáš Smetana.
Vnučky Karla Winternitze také poseděly v kavárně v bývalé Mlýnici a prohlédly si tamní galerii. Budova dnes patří Pardubickému kraji. „To, co tu vzniklo, je fascinující, nádherné, a navíc je tu všude krásně čisto,“ řekla s nadšením Cathy Leahingová.
Památku rodiny, z velké části zavražděné nacisty, připomínají v Pardubicích i kameny zmizelých, které před domem ve Smilově ulici položili zástupci města a Židovské obce za přítomnosti obou sester.
Město Pardubice pokládá takzvané stolpersteiny ve spolupráci se Státním okresním archivem v Pardubicích již od roku 2020. Nyní je ve městě celkem šedesát kamenů připomínajících oběti holocaustu a nacistické perzekuce.








