Věra Sosnarová tvrdí, že po druhé světové válce byla zavlečena do sovětského gulagu, kde strávila téměř dvacet let. O svém osudu poprvé promluvila až roce 2002, kdy bylo český stát možné žádat o odškodnění. Už tehdy se nepodařilo její pobyt v gulagu jinak než jejím vyprávěním dokázat. Historik Adam Hradilek nyní její tvrzení vyvrací a předkládá důkazy, že v gulagu nikdy nebyla.
Oběť gulagu, nebo podvodnice? Věra Sosnarová popisuje na besedách sovětské hrůzy, podle historika si vymýšlí
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Příběh dnes osmaosmdesátileté Věry Sosnarové vzbuzuje velké emoce na besedách i u čtenářů knihy Krvavé jahody sepsané na základě jejího vyprávění. Vyvolává ale také pochybnosti u těch, kteří s přeživšími z gulagů mluvili.
Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradilek před nedávnem publikoval rozsáhlou studii s řadou autentických dokumentů, která dokazuje, že pamětnice v gulagu nikdy nebyla. „Paní Sosnarová nebyla vězeňkyní gulagu na Sibiři, ale civilní zaměstnankyní několika továren na Urale,“ tvrdí.
Věra Sosnarová o svém osudu mezi lety 1945 až 1964 dlouhá desetiletí mlčela. Prý proto, že v Sovětském svazu podepsala slib mlčenlivosti, a také ze strachu, že by ji zavlekli zpět. „Každý stát má svoje tajemství. Podepsala jsem, že o tom závodu v životě nikomu neřeknu. Kdybyste mi hlavu usekli,“ říká.
Výhrůžky smrtí a znásilňování
O Rusku poprvé promluvila až v roce 2002, když bylo možné zažádat český stát o odškodnění za sovětské křivdy – za každý měsíc v gulagu dvanáct tisíc korun. Za devatenáct let by tak paní Sosnarové náležely až tři miliony korun.
Už tehdy se ovšem nepodařilo ženin pobyt v gulagu jinak než jejím vyprávěním dokázat. Neexistují o něm vůbec žádné záznamy a žádné doklady nemá ani ona sama. „To oni tam říkali, že to je gulag! Naše bachařka Nikolajevna říkala ,Što vy dumájete, že v gulagu budete guljať? Vy budete rabótať!‘“ vzpomíná Věra Sosnarová.
Podle vyprávění pamětnice vyhrožovali hlídači dělníkům, že když nesplní plán, tak budou potrestaní. „Buď nás zastřelí v lese a zakopou v lese nebo nám dají arsen do jídla,“ vypráví. Popisuje i sexuální násilí. „Přišli jsme z práce, bachaři byli opilí, otevřeli dveře, vběhli do baráku a křičeli ,Vysvlíkejte se!‘ Nedívali se, jestli je vám deset nebo patnáct a půl,“ vypráví pamětnice.
Historik tvrdí, že některé vzpomínky jsou nesmyslné
Příběh Věry Sosnarové může mít sice podobný začátek, odjezd do Sovětského svazu, ale úplně jiný vývoj. Před zhruba deseti lety totiž začali historici o jejím vyprávění pochybovat. „Upalování osob ve stodolách jsou největší zvěrstva, kterých se dopouštěli nacisté,“ upozorňuje historik Hradilek.
„Na základě četby historické literatury a konzultací s ruskými partnery, kteří se tématem gulagu celoživotně zabývali, můžeme říct, že jde o něco, co není popsáno v SSSR. Rovněž víme, že vězni gulagu nebyli tráveni jedem, to je nesmysl. Nebo že byli vražděni za nesplnění norem, nesmyslné je i to obrovské množství sexuálního násilí,“ říká historik.
Lidi na přednáškách příběh dojímá k slzám
Historik také pochybuje o tom, že by Věra Sosnarová neměla žádné doklady. „Bylo pravidlem, že propuštěnec z gulagu dostal propustku, protože se nemohl pohybovat po SSSR bez dokladů,“ upozorňuje Adam Hradílek.
Problematice gulagů se věnuje přes deset let a je autorem několika knih na toto téma. S Věrou Sosnarovou se poprvé osobně setkal až loni na jedné z přednášek. „Zasáhla mě reakce obecenstva,“ vpzomíná. „K slzám dojala účastníky besedy od teenagerů až po důchodce, kteří si vzápětí nakupovali knihu, která reprodukuje její příběh, zasílají jí peníze. Uvědomil jsem si, že jsem svědkem podvodu.“
Archiválie mluví o pracovnici v průmyslu
Začal proto po skutečném osudu Věry Sosnarové pátrat. Koncem loňského roku oslovil desítky archivů v Česku i v Rusku, soustředil se na místa, která se objevují v ženiných vzpomínkách, obracel se na státní archivy, které mají dokumenty o pronásledovaných a sledovaných osobách.
„Z archivu města Alapajevska jsem získal dokument, kde je karta zaměstnankyně Alapajevského metalurgického závodu Věry Mělké. To je první doklad o jejím pobytu počínaje květnem 1946. Nevíme, jak se dostala do SSSR, ale pracovala tam od května 1946,“ uvádí – a předkládá i další listiny.
„Dokument, který získala paní Sosnarová v roce 1964 při výstupu z továrny na výrobu topných zařízení a trub, popisuje její pracovní zařazení od konce 40. let do roku 1964, kdy byla propuštěna ze zaměstnání s tím, že odjíždí do Československa.“
Sosnarová prý název továren nikdy neslyšela
Věře Sosnarové ovšem názvy továren ani měst prý nic neříkají, nalezené dokumenty jsou podle ní falešné. „My jsme žádné město neviděli. Chodili jsme do lesa, do fabriky, tam byl velký závod. A ještě jsme chodili pracovat na šachtu. Dali nám papír a tam napsali to, co říkáte a my jsme tam vůbec nebyly. Hlavně že byla bumága, ať byla jakákoliv,“ říká Věra Sosnarová s tím, že jim nešlo o doklady, ale o život. „Kdyby nám bůhvíco dali, hlavně že nás pustili,“ dodává.
„To, jakým způsobem Věra Sosnarová prožila svůj život na území SSSR, ví sama Věra Sosnarová, ale z těch dokumentů, co se nám podařilo najít, je zřejmé, že nebyla vězenkyní gulagu,“ míní Adam Hradilek.
Paměťová stopa: Oběť gulagu, nebo podvodnice? (zdroj: ČT24)
Matka měla donášet gestapu
Historikovi se podařilo zjistit ještě další fakta o celé rodině i o jejím dřívějším životě v Brně. Matka Věry Sosnarové, která se jmenovala Ljubov Melkich (po příchodu do Československa užívala jméno Ludmila Šímová), měla často problém se zákonem. Dokonce měla donášet gestapu. Možná právě proto tehdy i s dcerami z Československa utekla do Sovětského svazu, do míst, odkud pocházela.
„Je zřejmé, že Věra Sosnarová neměla dětství jednoduché. Jak maminka, tak další příbuzní žili na okraji brněnské společnosti. Matka často trávila čas ve věznicích, byla souzena za násilné napadení, krádeže, podvody, za války se přihlásila k německé národnosti, stejně tak přihlásila i dcery,“ říká historik Adam Hradilek.
I toto ale pamětnice odmítá: „Ne, to rozhodně ne. Německé občanství jsem neměla.“
Strach má prý Věra Sosnarová dodnes
V Sovětském svazu matka krátce po příjezdu zemřela. Ať už odjely do Sovětského svazu z jakéhokoliv důvodu, zpět do Československa se Věře Sosnarové a její sestře podařilo vrátit v roce 1964. Přesun domluvila přes předsedu ruského kolchozu a přes JZD ve Znojmě.
Věra Sosnarová stále tvrvá na svém. „Byla jsem v gulagu,“ tvrdí a strach o tom mluvit má prý dodnes. „Když jsme odjížděli z lágru, tak mi Vladimír Vladimirovič říkal, že na nás budou dávat stále pozor, že po celém Československu mají své lidi. A když vyšla ta kniha (pozn. Krvavé jahody), jednou večer zazvonil telefon a ze sluchátka se ozvalo ,Nězabuď!‘ Hned jsem strachy bez sebe zavěsila,“ říká.
Není to první případ falešného svědka
Podobných případů, například falešných svědků holocaustu, je podle historika Hradilka ve světě celá řada. „Jedná se o lidi, kteří prošli traumaty v dětství, pak přijali identitu oběti koncentračních táborů nebo politických represí, není to ojedinělý případ,“ upozorňuje s tím, že jde spíš o téma pro psychology.
Nad otázkou, jestli je jednání Věry Sosnarové omluvitelné, váhá. „Na jednu stranu její případ reprodukovaný v médiích a na besedách přitahuje pozornost k samotnému tématu politických represí Čechoslováku na území SSSR. Na druhou stranu ale tím, že dnes víme, že je falešný, shazuje skutečné oběti,“ uzavírá historik.