Praha – Stále neobjasněné zůstávají osudy více než tisíce Čechů a Slováků, kteří po druhé světové válce zmizeli v sovětských gulazích. Do vlasti se mohli mnohdy vrátit až po několika desítkách let, proto se jednotlivé případy dostávají na veřejnost až dnes.
Osudy Čechů zavlečených do gulagů jsou stále neobjasněné
V gulazích skončilo přes tisíc Čechů a Slováků (zdroj: ČT24)
Josef Schoffer z ostravských Hošťálkovic musel jako Slezan za války povinně narukovat do Wehrmachtu. Doma nechal rodinu, stejně jako jeho kamarád Rudolf Berka. V Lotyšsku padli do sovětského zajetí a přidělili je na zemědělské práce.
„Měli jen jakési provizorní povolení, na které nebylo možné se vůbec pohybovat. Přesto byli rádi, že se dostali do kolchozu a neodvezli je někam do Ruska,“ vypráví paní Ausma Maxima, která se s oběma zajatci seznámila už ve 40. letech. Vzpomíná, jak bezmála půl století museli žít v lotyšském Kuldize, kde si našli nové partnerky. „Zkoušeli se zkontaktovat s domovem, ale nešlo to, bylo to blokované,“ popsala.
Josef Schoffer
Až po pádu komunismu napsal Schoffer dopis do Česka. Přišla mu odpověď od syna, kterého nikdy neviděl. Domů se vrátil až po téměř padesáti letech, v roce 1992. „Bylo jasné, že pokud si tu vůbec zvykne, tak to bude za hodně dlouho,“ řekla novinářka Jana Lorencová, která se Schofferem v roce 1992 dělala rozhovor. Jeho kamarád Rudolf Berka nakonec v Kuldize zemřel. Leží na místním hřbitově.
Kauzu zajatců považují oslovení historici sice za výjimečnou, ale nikoliv ojedinělou. „Pro sovětské vedení byla ta pracovní síla, kterou váleční zajatci představovali, vítanou pomocí při obnově SSSR, takže častokrát byli ti vězni drženi dlouhou dobu. Bylo to na libovůli úřadů,“ uvedl historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
GALERIE
zdroj: ČT24
Známý je taky případ Věry Sosnarové nebo židovského uprchlíka Egona Morgensterna, který se mohl natrvalo vrátit až v 80. letech. Počet Čechů a Slováků, kteří po válce zmizeli v sovětských táborech, se odhaduje na něco přes tisíc. „Sovětská strana odpovídala: 'Dobře, řekněte nám, kde ti lidé jsou, my je najdeme a pak zjistíme, co se stalo.' Byla to taková zvláštní odpověď. Tato odpověď platila dokonce ještě po roce 1989,“ popsal kdysi situaci Vladimír Bystrov, bývalý předseda výboru Oni byli první.
Seznamy vězněných ani zemřelých navíc nejsou kompletní. Veškerá dokumentace totiž zůstává v obtížně přístupných ruských archivech.
Do sovětských táborů se po ukončení 2. světové války dostali lidé, kteří se mohli potenciálně stavět proti připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, dále osoby, které se skutečně nebo domněle angažovaly ve strukturách slovenského státu, čeští reemigranti z Ruska po roce 1917, ruští legionáři a další.