Na brněnském Špilberku bude od čtvrtka po celé letní prázdniny vystavovat skleněné plastiky sklářský výtvarník Ilja Bílek. Umělec, který spojuje tvarové kontrasty inspirované přírodou, technologiemi a architekturou, se sám spíš než za skláře považuje za sochaře. V pořadí už šestnácté léto patří prostory Hranolové věže a Královské kaple na hradě Špilberku sklářským výtvarníkům.
Výstava s názvem Rezonance tvaru je součástí dlouholeté tradice, muzeum věnuje letní měsíce pravidelně českým sklářským výtvarníkům. Bílkova díla vynikají tvarovou a estetickou vytříbeností, jsou minimalisticky přísná a úsporná. Obsahují rytmus a vnitřní napětí.
S kontrasty pracuje Ilja Bílek rád, ať už kombinuje ostré a měkké tvary, nebo vytváří dojem, jako by do sebe vklínil dva různé materiály. Třeba dvacetikilová plastika tak na první pohled působí jako měkký kus želé nebo žvýkačky. Jindy sklo připomíná modelínu.
„Je to sklo, které využívá bižuterní průmysl k tvorbě knoflíků, korálků. Já jsem se už od školních let vyhýbal takovým sklářským šablonám, které sváděly k prodejnosti nebo se podbízely divákovi, a považoval jsem se spíš za sochaře než za skláře,“ popsal Bílek.
Podle kurátora výstavy Jána Gajduška je kontrastu docíleno nejen barvou a povrchovou strukturou skla, ale také tvarovou rozdílností. „Všechno je sklo, akorát že na omak působí ty věci, že jsou organické, jiné. Že jsou geometrické, takové chladné. Je tam specifická hravost, materialita, ale zároveň přísnost v rámci geometrie, tvarů, které do sebe pronikají,“ přiblížil Gajdušek.
Výstava nabídne kompletní průřez Bílkovou tvorbou. Autorovi je 72 let. Jako designér působil například v podniku Železnobrodské sklo. Taveným skleněným plastikám a autorské tvorbě se věnuje od 80. let.
Kaple už coby výstavní prostor posloužila i dalším sklářským výtvarníkům, v minulých letech tam svá díla vystavovali třeba Jiřina Žertová, Petr Stanický nebo René a Miluše Roubíčkovi.
