Naše současná svoboda může být jen dočasná a v kontrastu oběti Jana Zajíce můžeme posuzovat velikost potřebnosti naší svobody, řekla starostka Prahy 1 Terezie Radoměřská (TOP 09) na pietním aktu k uctění jeho památky. Zajíc se upálil 25. února 1969, chtěl tím vyjádřit nesouhlas s nastupující normalizací a pasivitou lidí. Zástupci radnice Prahy 1 a Senátu položili květiny u pamětní desky na Václavském náměstí.
„Obětoval se za naši svobodu.“ Lidé si připomínají na pražském Václavském náměstí památku Jana Zajíce
UDÁLOSTI: Veřejnost i politici si na Václavském náměstí připomněli Jana Zajíce (zdroj: ČT24)
„To, co dnes vnímáme jako symbol, žádný symbol není. Je to hluboký razantní zásah do vědomí národa, o který se Jan Zajíc pokusil. Nikoliv jako symbol národní vzpoury, ale projev osobní svobody vzít si život,“ řekla starostka Prahy 1 Terezie Radoměřská (TOP 09). „A to v kontrastu té tehdejší nesvobody bylo velice burcující a myslím, že tento apel může být burcující do dneška,“ dodala.
Podle Radoměřské je připomínání si činu Zajíce dodnes důležité, protože lidská svoboda je nedělitelná jak v místě, tak v čase. A to, že máme dnes svobodu, se může podle ní změnit.
Zajíc studoval průmyslovou školu v Šumperku. Silně prožíval události pražského jara, srpnová okupace i lednové sebeupálení Jana Palacha ho velmi zasáhly. Účastnil se protestní hladovky v Praze i Palachova pohřbu. Postupně v něm pak uzrála myšlenka, že bude pochodní číslo dva. Ačkoliv o svém záměru mluvil, nikdo mu v něm nedokázal zabránit, rodina o jeho plánu nevěděla.
V den 21. výročí komunistického puče se v průchodu domu číslo 39 polil hořlavinou a zapálil. Chtěl vyběhnout na Václavské náměstí, to se mu ale nepodařilo a zemřel uvnitř domu. Pohřeb si přál mít v Praze, ale toto jeho přání se nepodařilo splnit. „Byl vyvíjen silný tlak na mne i na otce, aby pohřeb nebyl v Praze,“ ozřejmil bratr zesnulého Jaroslav Zajíc. Pohřeb se nakonec konal v rodném Vítkově, i tam ale přijely davy lidí.
Důsledky jeho činu byly menší, než si Jan Zajíc sliboval. „Měl pocit, že když se ještě jednou stane něco takového, tak se lidé musí probudit. Že to tak prostě nemůže zůstat,“ vzpomněla jeho sestra Marta Janasová.
Normalizační režim ovšem zůstal u moci ještě dvě desítky let a teprve poté se oficiálně smělo na Jana Zajíce vzpomínat – například u dočasné pamětní desky u domu číslo 39 na Václavském náměstí, kde Zajíc svůj čin vykonal.