Znáte to, velká očekávání bývají nejlepší cestou k pozdějšímu zklamání. Vydal jsem se jakožto zarytý fanoušek hokeje na fotbalový zápas. Už poměrně dlouhou dobu prahnu po poznání toho, co vlastně „trávníkáři“ na té své hře mají. Celá cesta započala loni na Euru, pokračovala zimním výletem na zápas Chelsea se Spartou v Evropské lize, aby gradovala návštěvou v Plzni, kam v rámci slovutné Ligy mistrů přijel Manchester City. Tak moc jsem se těšil na zábavný sportovní večer, až jsem se oním očekávaným utkáním pronudil. A přitom – večer přece sliboval tolik!
Všechno mělo být skvělé. Plzeň se poprvé dočkala zápasu základní skupiny Ligy mistrů na vlastním stadionu, na západ Čech mířil tým z kolébky fotbalu, já měl být u toho. Každý z nás fanoušků kolektivního sportu sice nějakým způsobem preferuje zrovna tu „svou“ hru a svůj tým, jsou ale události, kde se prostě fandí našim. Stejně jako přátelé a kolegové od fotbalu každé jaro s větším či menším zaujetím sledují hokejové mistrovství světa a fandí národnímu týmu, těšil jsem se na účast Viktorky ve velké fotbalové Evropě.
Asi jsem byl návštěvou Vratislavi a Londýna namlsaný a měl přehnaná očekávání. Do Plzně naše posádka dorazila dvě hodiny před výkopem a rovnou jsme se vydali obhlédnout situaci v centru města. Na místě jsme konstatovali překvapivý klid. Sem tam Plzeňan v dresu, ale žádná velká euforie. Fanoušků Manchesteru bylo v centru poměrně poskrovnu a ti, které jsme potkali, zrovna řešili spíše než fotbal včerejší návštěvu pražského zařízení, kde se ženy, nedbaje na venkovní teplotu, producírují více neoblečené než oblečené.
A pak přišel fotbal a já se do toho stále nějak nemohl dostat. Ze svého stanoviště na hlavní tribuně v sektoru pro novináře jsem jaksi neviděl opravdu ani kousek světelné tabule, což člověku dokáže psaní reportu ze zápasu notně zkomplikovat, a vzdálenější branku jsem hledal v občasných průhledech mezi hlavami dvou žurnalistů z druhého břehu Lamanšského průlivu, kteří seděli o něco níže. Díky tomu jsem ze tří gólů viděl naživo pouze jeden, naštěstí ten nejkrásnější, Tourého.
- Choreo fanoušků Plzně autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505093.jpg
- Fanoušci se před zápasem občerstvovali v centru Plzně autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505088.jpg
- Před startem utkání Plzeň - Manchester City autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505092.jpg
- Novinářská příprava před zápasem autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505089.jpg
Pak bych vypíchl ještě dvě věci. Velice pěkné plzeňské choreo a nezdolnost, s jakou domácí kotel povzbuzoval své hráče – zcela bez ohledu na to, jak zápas probíhal. Zbytek ale, nemohu si pomoci, příliš nebavil a zklamal mě především Manchester. Povětšinou si na trávníku kombinoval, Plzeň trpělivě čekala na šance a nic moc se nedělo. Na začátku druhého poločasu to tam City napadalo a zápas pozbyl zápletky. Moc jsem domácím přál alespoň ten jeden „kousek“, aby si fanoušci mohli jednou zakřičet, avšak branka Manchesteru zůstala zakletá (s několikametrovým vnějším ochranným pásmem). Škoda.
Přemýšlel jsem po většinu zápasu, v čem spočíval ten rozdíl oproti Euru nebo Chelsea. Svojí troškou přispěla zpětná idealizace, jistě, ta dokáže zapracovat mocně. Navíc srovnávat s evropským šampionátem a anglickým týmem není pro Plzeňany úplně fér. Ale jedna věc mi prostě chyběla – atmosféra. Ta pravá, fotbalová, ta tam pro jistou sterilitu prostě nebyla. Pořád jako bych nebyl na té hvězdné Lize mistrů, ale na klasickém českém ligovém zápase. My Češi totiž prostě nejsme národem fanoušků, my jsme národem diváků.
Jistě, kotel plzeňských jel naplno, to jsem koukal. A když Angličané spustili své chorály, stálo to za to. Ovšem mezi oběma skupinami byl až nábožný klid, takový ten typický tuzemský, který člověk zažije i v ostatních sportech, hokej nevyjímaje. Češi totiž jaksi odvykli na sport chodit, a když už na něj chodí, spíše sledují dění, než aby sport vyloženě prožívali. Loňská průměrná návštěvnost Gambrinus ligy byla 4 565 diváků, na hokejovou extraligu přicházelo v průměru 5 167 lidí. To je dle mého prostě žalostně málo.
- Fotbalisté Viktorie Plzeň autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505095.jpg
- Kotel fanoušků Manchesteru City autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505091.jpg
- Fotbalisté Manchesteru City autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505096.jpg
- Liga mistrů v Plzni autor: Vít Čepický, zdroj: ČT sport http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/51/5051/505094.jpg
Jsem fanouškem jednoho hokejového týmu, který se nenachází v nejvyšší soutěži. V posledních letech mi cosi bolestně došlo. Po velkém pádu sportovním totiž došlo i k velkému pádu úrovně komunikace. Komunikace s fanoušky, což je kolikrát daleko bolestivější. Už nešlo o radost z hokeje. A já najednou neprožíval každou vteřinu hry svého oblíbeného týmu, netečně sedím na tribuně, sleduji hru a jsem tím divákem, nad kterými jsem dříve krabatil čelo.
Proč o tom píšu? Podívejte se na stav české kopané, na tu permanentní krizi, špínu, na to, jak se vám z některých praktik dělá špatně. Jak člověk při pohledu na některé výsledky v nižších soutěžích jen nechápavě kroutí hlavou. Navíc, nežijme v iluzi, že jde jen o fotbal. Ten má pouze tu „smůlu“, že se o něm momentálně více mluví. Ale jinde to asi není o moc lepší.
… A tak mi to došlo. V Plzni na Viktorce nebyl problém v atmosféře, ale ve mně. Přestal jsem českému fotbalu věřit jako celku, přestal mi přinášet radost a bojím se, že se mi to samé stane s hokejem. Navíc zdaleka nejsem sám. Jsou nás tisíce, co sedíme na tribunách a jen koukáme na hru, protože víme, že když v tom všem budeme citově interesovaní, prožijeme další a další obrovská zklamání. Je mi smutno.
