Vít Čepický

Nejtajemnější místo leží v Sudetech, hlásí divadlo KULT, které hodlá své diváky převézt historickým autobusem až za hranice reality. A zatímco se jeho Karosa na své šedesátikilometrové trase proplétá malebnými lokacemi Českého středohoří, kolem klientů fiktivní cestovní kanceláře se postupně rozvíjí magický příběh krásného a zároveň poznamenaného kraje.

Před pár dny jsem se šel podívat do pražského Centra architektury a městského plánování na přednášku o dalším rozvoji tramvajové dopravy v Praze. Ve slovech představitelů města, účastnili se například radní Adam Scheinherr nebo Petr Hlaváček, s radostí nacházím opravdový zájem o veřejnou dopravu a její rozvoj. Ovšem dlouhodobě mám pocit, že městu uniká jeden základní problém.

Dobré a fungující věci si zaslouží zastání. Obzvláště jde-li o funkční řešení u společnosti s celostátní působností, která inkasuje prostředky z veřejného rozpočtu. A já bych se tímto velmi rád zastal klasického formátu jídelních vozů Českých drah.

Pokud jste v posledních letech navštívili Prahu nebo patříte k mnoha stům tisícům jejích obyvatel stálých či oficiálně nepřiznaných, jistě vás čím dál častěji popadá intenzivní dojem, že je v ulicích poněkud nepříjemně plno. Ulice středověkého centra ani okolní rezidenční uliční síť z 19. století logicky nezvládají nápor ruchu století jednadvacátého.

Praha vyhlásila smělý plán na úplné omezení produkce CO2 na svém území do roku 2050. Nechme stranou debaty o tom, zdali a jakým způsobem lidská produkce oxidu uhličitého přispívá ke změnám klimatu, a spíše se podívejme, jak hodlá Praha k cíli dospět. Studie omezení emisí CO2 má být hotová do roka, řešit má čtyři oblasti: udržitelnou energii, udržitelnou mobilitu, cirkulární ekonomiku a adaptační strategii na změnu klimatu. Zajímavé. Já mám však jednu konkrétní radu už teď. Chceme v Praze dýchat lepší vzduch? Vraťme jí trolejbusy!

Ačkoliv se to ještě před pár měsíci zdálo jako naprostá utopie (vysněná, fantastická představa, nereálný plán – například jako vlak na Letiště Václava Havla), i v Praze se čas od času stane zázrak. Já za něj považuji příslib nového vedení města, které se plnou vahou svých funkcí a svého mandátu postavilo za nápad vrátit tramvaje na Václavské náměstí v podélném směru.

Tak jsme se dočkali, překvapen je málokdo. I do našeho hlavního města dorazila móda zavádění bezplatné městské hromadné dopravy. Zatím naštěstí figuruje pouze v představách některých politických stran. A nezbývá než doufat, že právě tam také zůstane. Ostatně nic jiného se ani očekávat nedá, jelikož v současných podmínkách, a ty podmínky v příštích několika desítkách let nepominou, je zavedení MHD „zdarma“ v Praze nemožné. Proč? Svůj pohled na věc popisuje v blogu pro web ČT24 Vít Čepický.

Když je svoboda na odchodu, jako první balí kufry humor a jeho věrný přítel nadhled. Začínám mít pocit, že jsme toho v současné době přímými svědky. Navíc se tak děje očividně globálně - sedí-li na křídlech té takzvané korektnosti dostatečné množství hysterických pokrytců, může bída sesednout na celé kontinenty. A tak zatímco se z BBC pakuje Jeremy Clarkson, pokrytců to terč z nejvýraznějších, svou kauzu si zažívá i Ústí nad Labem. Jenže zde nejde o vyhazov, ale o poctivý kriminál.

Je to zvláštní místo, ten sever Čech, a k tomu je nutné přihlédnout, začínám povětšinou odpověď na poměrně frekventovanou otázku, jak že to v Ústí nad Labem vypadá po zdánlivém uklidnění situace kolem bývalého Činoherního studia a nástupnického spolku Činoherák Ústí. Nicméně onen vnější klid je pouze projevem postupného otupění. Zpráv už bylo přehršel, kauza je nepřehledná a po určité době přišla i v kultuře jiná, zářivější témata. Tolik pohled zvenčí. Pohled přímo ze srdce severu už tak klidný není. A budete-li trpěliví, dočkáte se i osvětlení onoho podivného titulku.

Praha – Dnes je velký třesk obecně přijímanou a i mezi laiky poměrně populární teorií. Ovšem dlouho musela „soupeřit“ s teorií neměnného vesmíru. Uznání se Velký třesk dočkal až v šedesátých letech poté, co američtí vědci Arno Allan Penzias a Robert Woodrow Wilson objevili reliktní záření, které celou teorii výrazně podpořilo. Přitom celý objev, za nějž oba vědci dostali Nobelovu cenu, byl tak trochu náhodou.

Před pár měsíci jsem tu psal, pln frustrace a znechucení, blog o tom, že už se necítím být Ústečanem. Byla to reakce na dění tam kdesi daleko na severu Čech, v těch středohorských luzích, kde však většina obyvatel naší země očekává snad jen pustou těžební jámu, kterou se, obrazně řečeno, z Ústí nad Labem někteří představitelé města snažili a snaží udělat. Psal jsem onehdá o Činoheráku, o tom, jak s jeho ztrátou město zároveň ztrácí již tak zjizvenou duši. A strašlivě jsem se mýlil.

Praha – Má-li Čech vyjmenovat, na co je ve své domovině hrdý, vždy se na čelních pozicích setkává pivo, hokej a krása samotné země. Češi jsou prostě turisté, kteří si rádi zavdají z oroseného půllitru, nezřídkakdy na hokeji. Proč tedy vše nespojit do poněkud nevšedního průvodce po prvoligových stadionech, které stále u mnoha tuzemských fanoušků zejména extraligového hokeje platí za cosi lehce exotického. Ona to kolikrát i exotika je, nicméně rozhodně v pozitivním smyslu. Vydejte se tedy s námi na malou exkurzi po druhé nejvyšší hokejové soutěži. Jelikož se její zápasy hrají mimo jiné v sobotu, k výletu, následnému občerstvení a návštěvě hokeje to přímo vybízí.

Řekněme si to konečně otevřeně, přiznejme si to. Český hokej nemá prostředky na to, aby vydržoval 28 profesionálních klubů ve dvou soutěžích. Možná to tak bylo ve „zlaté patnáctiletce“ tuzemského hokeje, která by se dala přibližně orámovat polovinou devadesátých let a dobou po přelomu tisíciletí. Nyní však nemáme mladou generaci, nemáme střední generaci a tahouni pomalu odcházejí. Ba co víc: V hokeji krom hráčů nemáme ani peníze. Je načase začít jednat, protože dvě profesionální soutěže o osmadvaceti týmech jsou luxusem, který si český hokej nemůže dovolit.

Poslyšte příběh o tom, co se v posledních letech děje v téměř stotisícovém městě na severu Čech. Je to příběh zejména smutný. O tom, jakým způsobem se ryzí patriot dostane do fáze, ve které své milované město znenávidí. Také o tom, jak mohou političtí představitelé onoho města zcela ztratit jakékoliv morální zábrany, dále o bezbřehé lhostejnosti obyvatel, vykořeněnosti celého kraje a o tom, jak v Ústí nad Labem přestala existovat jak minulost, tak i budoucnost. A nakonec se dostaneme k Činohernímu studiu.

Praha – Mistrovství světa ve florbalu žen stojí na startu svého devítidenního zápasového maratonu. Organizátoři hlásí komplexní připravenost, alespoň v rámci ovlivnitelných záležitostí. A před začátkem jsou zdravě sebevědomí. „Chceme za každou cenu překonat divácký rekord,“ vyhlašuje prezident České florbalové unie Filip Šuman. Šampionát bude vysílat ČT sport a náš web.

Znáte to, velká očekávání bývají nejlepší cestou k pozdějšímu zklamání. Vydal jsem se jakožto zarytý fanoušek hokeje na fotbalový zápas. Už poměrně dlouhou dobu prahnu po poznání toho, co vlastně „trávníkáři“ na té své hře mají. Celá cesta započala loni na Euru, pokračovala zimním výletem na zápas Chelsea se Spartou v Evropské lize, aby gradovala návštěvou v Plzni, kam v rámci slovutné Ligy mistrů přijel Manchester City. Tak moc jsem se těšil na zábavný sportovní večer, až jsem se oním očekávaným utkáním pronudil. A přitom – večer přece sliboval tolik!

Byla to dlouhá, zbytečná a nechutná komedie, která za sebou zanechala daleko více poražených než vítězů. Pro tahanice kolem přesunu extraligy z Českých Budějovic do Hradce Králové a následné „záchrany“ alespoň první ligy v jihočeské metropoli se slušná slova hledají opravdu těžce. Nakonec se zdá, že největší radost mají zřejmě v Hradci, příznivci Budějovic si snad též oddechli. Nicméně tak jednoduché to samozřejmě není.

Ostrava – Ostravu i celou Českou republiku čeká atletický vrchol sezony. Zlatá tretra si za dobu své existence vydobyla renomé mezi sportovci i diváky a obě skupiny se na ni rádi vrací. Tretře se navíc každý rok daří postoupit o krok dále. Letos diváky čekají nejen špičkoví atleti, ale i nové zázemí. A optimistické jsou i vyhlídky do budoucna, jak se v Tématu pro hosty Michala Dusíka shodli organizátoři mítinku. Zlatou tretru sledujte ve čtvrtek 27. června od 18:30 živě na programu ČT sport a našem webu.

Ústí nad Labem - Řeka Labe se v severočeské metropoli šplhá k jedenácti metrům a pomalu zaplavuje centrum města, pravobřežní čtvrť Střekov i další místa v blízkosti rozvodněného toku. Zatímco na Střekově je znát nervozita před blížící se kulminací, velká část Ústečanů využila příjemného počasí a vyrazila s rodinami na obhlídku stoupajícího Labe. Davy lidí proudí na Mariánskou skálu, korzují centrem, debatují s policisty i hasiči na místě a vzpomínají na povodně z roku 2002.

Je to paradox. Ač se považuji primárně za hokejového fanouška, podruhé za nedlouhou dobu jsem navštívil vrcholnou fotbalovou akci. Či lépe – vrcholnou z českého pohledu. Po výpravě do Vratislavi na zápas české reprezentace s Řeckem na Euru 2012 jsem se vydal zhlédnout zápas Chelsea se Spartou. Přestože se nakonec radovali domácí, Sparta se rozhodně neměla za co stydět. Tedy alespoň fotbalově. Při pohledu na kotel letenských příznivců už to tak veselé nebylo…

Je to vskutku dlouhodobě neřešený problém. Po českých fotbalových a hokejových stadionech se prohání neřízené tlupy násilníků, kteří vyvolávají konflikty, narušují průběh sportovních utkání a slušní fanoušci jsou proti nim bezmocní. Pravděpodobně si myslíte, že mluvím o „fanoušcích“ – chuligánech. I kdež. Mluvím o kluby najímaných ochrankách, pořadatelích, security – jak chcete.

Těžko to k něčemu připodobnit. Vidět hrát Jágra naživo, to je pro hokejového fanouška něco jako strávit večer a noc s Vojtou Dykem pro puberťačku v rozpuku: ostatní to nechápou, ale vy to prostě chcete zažít. Až člověk nakonec přemýšlí, zdali mu jde více o hru, nebo o možnost říct, že u toho byl. A já u toho byl! Zápas Kladna a Slavie byl výborným zážitkem, i když zdaleka ne všechno bylo dotáhnuté do konce.

Chomutov - Nováček soutěže z Chomutova, který v baráži vyřadil Mladou Boleslav, přivítal v pirátském doupěti loňského vicemistra a nezalekl se, při hře 5 na 3 se zorientoval Lušňák. Na začátku druhé třetiny však Kometa zásluhou Koreise srovnala. Urputný hokej konce druhé třetiny přinesl další dvě branky. Kometa vedla jen pár vteřin, za Chomutov srovnával Hromas. V 52. minutě však strhl vedení na stranu hostů Jakub Svoboda, náskok potvrdil o dvě minuty později Erat. Kometa ve zbytku utkání kontrolovala puk a vyhrála 4:2.

Praha – Petr Vichnar je jedním z nejzkušenějších komentátorů České televize. Letos pojede už na svou čtrnáctou olympiádu v řadě, na třinácti z nich byl jako akreditovaný novinář. Poslední olympiáda, kterou si mohl vychutnat v klidu domova, se konala v roce 1984 v Sarajevu, je to tedy dlouhých osmadvacet let. Přesto se na tu letošní podle svých slov těší – a zároveň zavzpomínal na některé nezapomenutelné okamžiky olympiád minulých.