Řekněme si to konečně otevřeně, přiznejme si to. Český hokej nemá prostředky na to, aby vydržoval 28 profesionálních klubů ve dvou soutěžích. Možná to tak bylo ve „zlaté patnáctiletce“ tuzemského hokeje, která by se dala přibližně orámovat polovinou devadesátých let a dobou po přelomu tisíciletí. Nyní však nemáme mladou generaci, nemáme střední generaci a tahouni pomalu odcházejí. Ba co víc: V hokeji krom hráčů nemáme ani peníze. Je načase začít jednat, protože dvě profesionální soutěže o osmadvaceti týmech jsou luxusem, který si český hokej nemůže dovolit.
Je složité zpětně přemýšlet nad tím, kde se stala prvotní chyba. Jisté je, že porevoluční doba výchově hokejové mládeže moc nepřeje. Situaci zřejmě neprospěl ani triumf v Naganu, který přinesl jisté uspokojení. Bůh suď, na tom už nezáleží. Je však třeba pohlédnout na současný stav a uvědomit si, že cesta z něj nebude ani jednoduchá ani rychlá.
Mládež není a nebude
Současná doba přináší dětem nepřeberné množství možností, jak trávit volný čas. Jejich výčet se v posledních letech nesmírně rozšířil. Doby, kdy dítě školou povinné stihlo ještě nějaký ten kroužek, vrátilo se domů, popadlo hokejku a ve zbývajícím čase šlo do setmění létat s kamarády na volný plac za domkem (panelákem), jsou nenávratně pryč. Rozmělnění zájmů se logicky projevuje všude. Včetně hokeje.
Důsledkem je, že do hokeje proudí čím dál menší počet nadějných hráčů. Zvrátit tento trend je otázkou dlouhodobé koncepce, osobně si myslím, že jde o proces nevratný. Hokejistů prostě bude ubývat. Nehodlám tu řešit, jak by se tomu dalo zabránit, s tím ať si lámou hlavu jiní. V první řadě je třeba řešit následky. Například citelné snížení konkurence na hokejovém trhu a úpadek kvality jednotlivých hokejových soutěží.
Nejsou ani peníze
Do hry (nejen hokejové, ale i zákulisní) navíc zásadně promlouvá i faktor neméně důležitý: peníze. Strmý ekonomický růst a pocit, že „zdroje tu jsou“, zmizely. Reálně vidíme, že hokejové kluby s rozpočty o mnoha desítkách milionů korun v extralize a často i v první lize jsou v současném počtu navzájem likvidační. Sponzorů ochotných dávat peníze do sportu drasticky ubývá, problémy s financemi má jestli ne každé, tak určitě každé druhé město, a hokejoví fanoušci rozhodně taky nemají peněz nazbyt.
Troufám si tvrdit, že jsme teprve v počátcích diváckého poklesu a čím dál větších finančních problémů jednotlivých klubů. Bublina ještě nesplaskla, manažeři si odmítají přiznat, že na dosavadní herní úroveň nemají prostředky, kluby se postupně zadlužují a padají do spirály, ze které není jednoduchého návratu. Už to poznali fanoušci mnohých hokejových klubů a další to čeká.
Jak z toho ven?
Zřejmě to není optimistické čtení. A osobně optimisticky nevidím ani další vývoj. Nevidím ani komplexní řešení, asi neexistuje. Nicméně je třeba se s fakty vyrovnat a český hokej zdravě nakopnout. Tady by jedna cesta byla. Nebude se líbit manažerům, nebude se líbit mnohým fanouškům, ale lepší mě prostě nenapadá:
Zúžit extraligu a první ligu.
Jinak to, vážení, asi nepůjde. Jaké jsou cesty? Například dvě profesionální soutěže o deseti týmech. Prvních osm extraligových celků hraje play-off, zbývající dva padají do čtyřčlenné baráže formátu shodného se současným. Zvýšila by se konkurence, prestiž obou soutěží, jednotlivým klubům by zůstávalo víc peněz. Velice rád bych zatleskal i zákazu extraligových farem v první lize, které dělají z druhé nejvyšší soutěže neregulérní šaškárnu.
Problémem je, že takové řešení bude dost bolet. Nejvíc samozřejmě ty, kteří již teď moc dobře tuší, že jejich klub rozhodně nefunguje zdravě a s nově nastalou konkurencí by se nedokázal vypořádat. Ale uvědomme si, že dokud tyto „plevelné“ kluby ze zaneřáděného hokejového rybníku nevypustíme, smrádek tu budeme mít nadále a velice brzy všechna legrace může skončit tak, jak si nikdo z nás asi nepřeje.
Epilog
Je mi jasné, že zmíněné problémy jsou čtenářům dlouhodobě známy a trápí je stejně jako mě. Tímto se tedy omlouvám za poněkud zbytečný článek. Nicméně dlouhodobě ve mně hlodá pocit, že existence problému českého hokeje stále ještě nedošla lidem, kteří o něm rozhodují. Kéž by se v dohledné době něco změnilo a my, kteří máme hokej tak rádi, bychom nemuseli podobné věci do zblbnutí opakovat.
