Před pár měsíci jsem tu psal, pln frustrace a znechucení, blog o tom, že už se necítím být Ústečanem. Byla to reakce na dění tam kdesi daleko na severu Čech, v těch středohorských luzích, kde však většina obyvatel naší země očekává snad jen pustou těžební jámu, kterou se, obrazně řečeno, z Ústí nad Labem někteří představitelé města snažili a snaží udělat. Psal jsem onehdá o Činoheráku, o tom, jak s jeho ztrátou město zároveň ztrácí již tak zjizvenou duši. A strašlivě jsem se mýlil.
Představitelé města totiž svou nekompetentností a bohorovností Ústí naopak probudili. Je otázkou, nakolik trvalou momentální ústecká renesance je. Avšak hlavním projevem jest fakt, že Činoherák žije. Což dává městu téměř ztracenou naději. Jen připomenu, co se za poslední půlrok ve městě událo, proč existuje důvod k lehkému optimismu a jak se vše ještě může zvrtnout.
S dovolením bych lehce přeskočil důvody uzavření původního Činoheráku, bylo o nich popsáno dost. To důležité se totiž začalo dít až po faktické likvidaci Činoherního studia. Soubor, do kterého se snažily určité pochybné ústecké figury zatnout sekeru, se odmítl vzdát. To byla první důležitá událost. Druhou byla aktivizace přátel, fanoušků, návštěvníků divadla, kteří se nesmířili s tím, že by měl „jejich“ Činoherák zaniknout. A začaly se dít věci – na obou stranách postupně narůstající barikády.
Nástupnický spolek původního – Činoherák Ústí – se začal společně se svými příznivci prát za svou věc. A tak se ještě v rámci minulé divadelní sezony objevila v ústeckém přístavišti Vaňov loď Tajemství bratří Formanů, která v úžasném prostředí labského kaňonu přispěla k udržení kontinuity souboru, jeho tvorby a jeho diváků. Vyprodaná představení byla skvělou motivací. Spolek získával po celé republice čím dál širší podporu.
Během léta začali ústečtí divadelníci se svými příznivci s rekonstrukcí několik let uzavřeného kina Hraničář. V odvážné vizi jej chtěli do září předělat na prostor divadelní, výstavní a povšechně kulturní, takový, jaký v Ústí zoufale chybí. Od uzavření původního Činoheráku v ústeckém Střekově, kam soubor po léta neodmyslitelně patřil, stihl Spolek ještě před prázdninami uvést premiéru nové hry, během léta nastudovat další a tu na konci září uvést v zrekonstruované budově Hraničáře.
Vše se díky vypětí všech zúčastněných jako zázrakem podařilo. Ústečtí i přespolní chodili dobrovolně pomáhat a vytvořili si tak prostor ryze svůj. „Vzali nám divadlo, aby umlčeli náš hlas. My však chceme křičet dál, neboť vůči aroganci a hlouposti je třeba se vymezit a určit jasnou hranici,“ visí nad vchodem do Hraničáře.
A co se děje v původní budově Činoheráku? Město po neuvěřitelném zmatku a tápání usadilo na Střekov dětské divadlo AmULet. To fakticky vzniklo pár dní před tím, než dostalo velkorysou čtyřletou dotaci ve výši 24 milionů. Soubor zatím neodehrál jediné představení (mimochodem sídlí v domě, který spoluvlastní člen rady města). Celá dotace byla schválena na základě dvoustránkové žádosti a bez znalosti dramaturgického plánu. Nakonec má AmULet v plánu do Ústí dovážet představení z různých koutů republiky - tragikomedie, kterou při vší úctě neumí ani Činoherák.
Ústečané si zachránili divadlo, na které se sami s pomocí obyvatel celé republiky složili. Činoherák vyprodává představení v Praze, která mu velmi pomohla, a nyní už i v Ústí, na své jediné opravdu domovské scéně. Je dojemné sledovat vyprodaná hlediště a nesmírnou sílu, která ze souboru i jeho diváků vyzařuje. Činoherák měl zmizet, protože dokázal tepat nešvary města, ale místo toho posílil. To jsem nečekal, obyvatele Ústí jsem podcenil a nyní se jim za to omlouvám.
Ale nelze se v euforii nechat ukolébat - divadlo dotace potřebuje, i když chvilkově vyžije z darů. Petici za zachování Činoheráku podepsalo nějakých deset procent oprávněných voličů města. A tito lidé chtějí, aby město za jejich peníze podporovalo jejich divadlo. Myslím, že to je legitimní žádost. Ale riziko, že to s Činoherákem může dopadnout ještě hodně špatně, zažehnané není.
