Praha – Dnes je velký třesk obecně přijímanou a i mezi laiky poměrně populární teorií. Ovšem dlouho musela „soupeřit“ s teorií neměnného vesmíru. Uznání se Velký třesk dočkal až v šedesátých letech poté, co američtí vědci Arno Allan Penzias a Robert Woodrow Wilson objevili reliktní záření, které celou teorii výrazně podpořilo. Přitom celý objev, za nějž oba vědci dostali Nobelovu cenu, byl tak trochu náhodou.
Spousta velkých vědeckých objevů potřebovala ke svému zrození nemálo náhod a omylů. Velice podobně na tom bylo i reliktní záření, které v důsledku podpořilo teorii velkého třesku. „Mysleli jsme si, že máme nějaký problém, přístroje neukazovaly výsledky, které jsme očekávali. Strávili jsme asi devět měsíců snahou přijít na to, o jaký problém jde. Shodou okolností jsme se začali bavit s lidmi z katedry fyziky na Princetonu a ti zrovna pracovali na teorii velkého třesku. Byl to jejich nápad, že to, co vidíme, je z velkého třesku,“ popsal první kontakty s velkým objevem Wilson.
Reliktní záření je vlastně pozůstatkem (reliktem) velkého třesku, jak vysvětluje Wilson. „Je to záření, které zůstalo po velkém třesku. Velký třesk byl moment, kdy byl celý vesmír velmi stlačený, koncentrovaný a horký. Jak se rozpíná, tak se ochlazuje, jako mnoho jiných věcí. A to rozpínání už došlo tak daleko, že to, co dříve bylo extrémně horké, je teď naopak extrémně studené, jen 2,7 stupně nad absolutní nulou. Nicméně to stále ještě není nula, což v pásmu mikrovln znamená, že vám zůstává měřitelné záření. A to jsme našli.“
Nobelovu cenu Wilson nečekal
Potvrzení vědeckých teorií většinou trvá delší dobu, nicméně v tomto případě se dočkal velký třesk nezvykle rychlého uznání. „Myslím, že teorie neměnného vesmíru se v té době už rozpadala. Objevilo se několik experimentálních důkazů, které ji rozporovaly. Jedním z nich byly třeba kvasary, ty byly objeveny nedlouho předtím. Jsou všechny velmi daleko, žádný není v našem okolí. Nevidíme žádné v současnosti, ale jen z minulosti. To znamená, že vesmír se nějak vyvíjí. A v teorii neměnného vesmíru se nic takového dít nemá. Velký třesk vyhovoval všem našim tehdejším pozorováním,“ vzpomíná osmasedmdesátiletý Wilson.
Cesta k velkému objevu začala poměrně nenápadně, sám Wilson přiznává zpočátku notnou míru skepse. Že se dobírají něčeho opravdu velkého, pochopil až časem. „Přicházelo to postupně. Ze začátku jsem si nebyl jistý, že by kosmologie někdy něco vysvětlila. Ale s přibývajícím časem se zlepšovala měření, rozvíjely se další teorie a teď už máme jakýsi celkový obrázek o tom, jak to tehdy vypadalo. Ze začátku jsem byl skeptický, ale jednoho dne otiskl deník The New York Times článek o našem objevu. V ten moment jsem pochopil, že si svět myslí, že jde o něco zajímavého.“
A na konci stálo ocenění Nobelovou cenou. Wilson ji nečekal: „Neměl jsem nejmenší důvod nad něčím takovým přemýšlet. Večer před oznámením mi jeden Švýcar, co pro mě pracoval, neodevzdal čtvrtletní zprávu. Požádal jsem ho, aby mi ji přinesl příští den, ale on řekl: ‚Já ji tu zítra mít budu, ale vy už o to nebudete mít zájem.‘ Nikdy jsem z něj nedostal, jak to věděl, nicméně věděl to dříve než ostatní. Další den ráno zazvonil telefon, jeden přítel se ptal, zdali je pravda, co se říká v televizi.“ Pravda to tehdy v roce 1978 byla.
Rozumíme jen čtyřem procentům vesmíru
Silou celé teorie je fakt, že zatím všechna pozorování velkému třesku odpovídají. Přesto je v kosmologii obecně ještě mnoho temných míst. Doslova. „Asi 96 % hmoty a energie ve vesmíru jsou věci, kterým nerozumíme. Je tam temná energie, temná hmota… Takže nechci říkat, že bychom rozuměli všemu, rozumíme nějakým čtyřem procentům vesmíru. Ale řekl bych, že aktuální teorie velmi dobře odpovídá našim datům. Avšak třeba časem přijde něco lepšího, co vysvětlí i zbytek,“ doufá Wilson.
Vesmír tak zůstává obrovskou vědeckou výzvou. Jeho konec navíc Wilson jen tak nečeká. „Podle aktuálních měření si myslíme, že se rozpínání vesmíru s časem zrychluje. Dřív jsme si mysleli opak, nastane velký krach a pak možná nový třesk. Ale zdá se, že to už je vyloučeno a vesmír žádný konec nemá. Nicméně bude postupem času stále méně hustý, hmota bude od sebe čím dál více oddělena. Vesmír bude chladnout, bude méně energie, až postupně velmi pomalu zemře,“ předvídá Wilson. Ovšem to je záležitostí příští stovek miliard let.
