Sport v České republice nebyl a stále rozhodně není „zábava na volný čas“. A stejně tak prožívání sportu. V poslední době se objevilo několik protichůdných názorů, co by veřejná služba ČT měla dělat. Vykazovaly jeden společný rys – bez analýzy a pochopení, co je v české společnosti tradiční hodnotou, burácely silné soudy o mantinelech „veřejné služby“. Odborné veřejnosti nebo občana se jako vždy nikdo neptal. To se týkalo i sportovního programu České televize ČT4.
Mohli bychom začít tím, že upozorníme na profilaci programů České televize, která letos započala a umožnila ČT2, aby se z ní stáhl tradičně hojně vysílaný sport a tento program se tak konečně definoval jako kulturní a vzdělávací. Taková je totiž realita – sport byl vždy v ČT silně zastoupen a je to tradiční hodnota Československé a nyní České televize, že udržuje kontinuitu sportovních přenosů s odborným zázemím televizních komentátorů, techniky a produkce.
V roce 2006 se stalo pouze to, že tradiční sport v ČT v rámci digitalizace dostal „svůj“ program ČT4. Mohli bychom upozornit, jakou roli hraje veřejná služba České televize například u nedávného mistrovství světa v hokeji. Že na nevelkém českém trhu je MS v hokeji pro komerci drahým špásem, ačkoliv zájem diváků je při úspěších Čechů ohromný.
Proč? Protože MS v hokeji není jen Jágr a spol. a nikdy nevíte, jak se šampionát a s ním zájem lidí budou vyvíjet. Pro ČT4 díky finanční nezávislosti na „komerčním výkonu“ šampionátu není obchodní tragédií, když Češi nepostoupí ani do čtvrtfinále. Existuje ale ještě hlubší důvod, proč sport je v ČR velmi specifický veřejný, „národní zájem“, který potřebuje pevné zázemí, které zaručuje pouze veřejná služba, jakou je Česká televize nebo Český rozhlas.
Pro porozumění roli sportu v ČR musíme jít do minulosti, k historickým kořenům a roli výkonů českých sportovců ve složitých dějinách XX. století. Sport měl na utváření české společnosti, především během českého národního obrození, podobný vliv jako literatura nebo divadlo a jeho role navíc v čase neklesá. Pražský Sokol založený v roce 1862 a později v roce 1904 Česká obec sokolská nebyly pouze jedněmi z nejstarších světových sportovních spolků.
Sokol byl současníky i následujícími generacemi definován jako jeden z propagátorů a pilířů vlastenectví a touhy po demokracii. Navíc šlo o spolek podporující českou národní emancipaci. Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner sice hlásali zdravého ducha ve zdravém těle, ale zároveň pomáhali budovat skrze sport moderní českou identitu.
I proto byla činnost České obce sokolské zastavena během 1. světové války a nacistické okupace (stejně jako katolického tělovýchovného spolku Orel) a po roce 1948 jej rychle pohltila komunistická moc. Český olympijský výbor vznikl pouhé tři roky po oživení olympijské myšlenky a už v roce 1900 získal František Janda-Suk stříbro na olympiádě v Paříži v hodu diskem. V roce 1920 byla první olympijská medaile československá. Bronz získali pro svobodné Československo hokejisté a nejspíš tady se zakládá obsese po úspěších v hokeji se lvem na prsou.
Jako reminiscenci po úspěchu z roku 1920 a dalších, o kterých hodně mladých dnes ani neví, můžeme brát naganské zlato z roku 1998. Pro znovu svobodnou, tentokrát pouze Českou republiku. Hokej je v Česku jedním z pilířů národní hrdosti, touhy po prosazení, hrdinské slávě a světovosti. Česká republika získala od svého vzniku na devatenácti MS v hokeji jedenáct medailí, z toho šest zlatých.
Ale nejde jen o hokej. Češi patří od počátků moderního sportu mezi vášnivé sportovce a dosahují na relativně malý národ výrazných úspěchů. Stovky zlatých medailí z olympiád a šampionátů z atletiky, gymnastiky, lyžování, kanoistiky (Češi v ní vynikli už, když se stala poprvé olympijským sportem v Berlíně v roce 1936, kde ze třinácti kanoistů bylo 11 do šestého místa a měli jsme dvě zlaté medaile!) a dalších sportů jsou toho důkazem. Stříbrných a bronzových medailí je přes tisíc.
V tenise bylo několik Čechů světovou jedničkou, vyhrávali grandslamové turnaje i Davis Cup a Fed Cup. A nakonec papírově nejrozšířenější a nejpopulárnější sport: fotbal. Jediné zlato ještě československé je z Eura 1976, ale na stejné soutěži ještě dvakrát bronz 1960 a 1980 a ze světového šampionátu dvakrát stříbro – 1934 a 1962. Samostatná ČR má stříbro z Eura 1996 a bronz 2004.
Sport v České republice nebyl a stále rozhodně není nějaká „zábava na volný čas“. A stejně tak prožívání sportu, jeho mediální přenos je věcí veřejného, národního zájmu. Zatímco z politického hlediska Češi bojovali staletí o samostatnost a během XX. století prožili dvě okupace, totalitní režimy a desítky let nesvobody, v sportu se mohli projevit jak individuálně, tak týmově zcela svobodně a podpořit národní hrdost a identitu. Ukázat národní ego.
V nesvobodných časech ponížení to byl sport, který dával radost. Kultuře se dařilo různě, často žila v podzemí. Sportovní úspěchy nás vytrhávají z provinciální sevřenosti a mocenských tlaků, dávají možnost ukázat vnitřní sílu v rovném soupeření. Fakt, že komunisté měli potřebu navazovat na tradici sokolských sletů monstrózními spartakiádami, také nebyla náhoda. Jen se přetavila jedna tradice.
Hlubší definice představují sport jako „hru na válku“ podle přesných pravidel, které se může účastnit každý a krásné jsou na něm souboje davidů a goliášů. Češi v posledních čtyřech stech letech moc neválčili, samostatně naposledy na Bílé hoře. Sport byl pro poražený národ moderní náhražka. Pokládat sport za „zábavu“ a „komerci“ je hluboké nepochopení toho, čím sport pro zemi, národ a každého občana je. A čím je pro 21. století a soutěž národů.
Vedle intelektuálních a kulturních hodnot existují národní sportovní hodnoty, které v něm rezonují a jsou součástí každého z nás. Navíc: zatímco společenský vliv divadla nebo literatury je rozptýlený kvůli rozmachu jiných forem umění a přenosu informací, tak sport sílí a jeho role v moderním životě státu je nenahraditelná.
Pokud porozumíme roli sportu v ČR a jeho komplexnímu pojetí jako projevu národní suverenity a hrdosti na vrcholové úrovni a občanské pospolitosti při masovém sportování na té nižší úrovni, nebudeme se divit potřebě jeho podpory ze strany STÁTU a veřejných institucí, jakou je Česká televize. To, že spousta lidí moderní roli sportu nechápe, je smutné, ale vytváření národních fotbalových, hokejových a jiných „svatostánků“ a masový fetišismus nenechává ani skeptiky na pochybách, o čem sport je.
Komerčních sportovních programů je v Evropě i v ČR hodně, ale málokterý by byl schopen pojmout vysílání „českého sportu“ koncepčně a masově. Od velkých sportovních akcí, kde Češi jsou, ale výsledek není jistý (a tím pádem ani ten komerční) až po menší sporty, které jsou menší jen z komerčního hlediska, nikoliv počtem sportovců – košíková, volejbal.
Česká televize a její ČT4 je záruka, že český sport má profesionální mediální zázemí, že má „svůj“ jasně profilovaný program a je mu rozuměno jako významnému národnímu statku ve veřejném zájmu. Český sport patří k české veřejné službě. Stejně jako podpora divadla, vzdělanosti nebo dětské tvorby.
