Milan Fridrich

Večerníček je tradicí České televize i celé české společnosti. Změna programu, na kterém se bude od ledna vysílat, proto vyvolala pochopitelný zájem veřejnosti a u některých až hysterickou reakci. Přitom se jedná o pouhý přesun z jednoho programu na druhý. Proto je nutné vysvětlit důvody.

Poté, co se v poslední době párkrát objevil přímo v útrobách ČT postoj, že „pokles sledovanosti ČT je mýtus“ a pokles sledovanosti ČT1 je logický a nic se neděje, pochopil jsem, že část profesionálů v ČT ztratila ze strachu z důsledků sebereflexi a je potřeba o „Jedničce“ rozvinout veřejnou debatu. Je potřeba pojmenovat problémy ČT1 a jejich kořeny.

Kolem minulého článku „Proč noviny ani Česká televize nezajímají mladé“ z 30. srpna se rozpoutala bouřlivá diskuse, což je povzbuzující. Jelikož nemám rád, když se jen varuje bez náznaku řešení, dávám vplen volné pokračování tématu, jak udělat Českou televizi atraktivnější pro mladou generaci.

V nedávné analýze Media Projektu o čtenosti českých deníků se potvrdil pro vydatele nepříjemný trend. Jen za poslední čtyři roky klesl o celou čtvrtinu počet mladých pod 29 let, kteří čtou noviny. Zatímco v roce 2008 četlo noviny pravidelně 19 % mladých ve věku 12 až 29 let, letos je to už jen 13 %. Proč papírové noviny mladé lidi nelákají? Povrchní a nepřesné zdůvodnění se omílá jako kolovrátek: noviny obsahují den staré informace a internet je aktuálnější a přesnější. Navíc, s počítačem v ruce žijí mladí odmalička. Je pro ně přirozenější než papír. Zní to logicky, ale jde jen o částečnou pravdu. Noviny přinášejí už jen málo klasických zpráv. Události v novinách se hlavně analyzují, zasazují do kontextu a komentují. V sekcích se pak klade důraz na pestrost informací.

Stojíme na prahu éry všudypřítomné televize. Všudypřítomných obrazů. Před rokem jsem na konferenci v Londýně pronesl, že televize se už rozšířila za hranice „televizoru“, ale problém je, že většina lidí to zatím neví a těm, co to objevili, brání v kvalitních „nových službách“ současný rozvoj přenosu internetu. Ihned se rozvířila debata, kdy televizor dostane rovnocennou konkurenci. V diskusi se objevilo několik podnětných názorů.

„Úkolem nového ředitele bude hájit pořady a formáty, které štvou politiky, jejich poradce a různé lobbisty.“Týdny před volbou generálního ředitele se objevují na jedné straně jména a komentáře kandidátů, na druhé názory, čeho Česká televize pod Jiřím Janečkem dosáhla. Hlavní otázka je ale jiná: co má chtít veřejnost od nového ředitele ČT?

V pátek 15. července jsme odeslali novou „speciální“ aplikaci programu ČT24 pro iPady ke schválení do Appstoru. Po aplikaci internetového videoarchivu „iVysílání“, jde o druhý produkt pro tablety iPad. V nových médiích ČT začalo horké léto. Často jsem dostával v poslední době dotazy, co všechno se chystá v oblasti mobilních aplikací ČT, proto jsem se rozhodl věnovat jim tento článek.

V Karlových Varech se ke mně před pár dny otočil manažer jednoho komerčního média a s úsměvem vysekl: „Teď, když má zmizet reklama z ČT, budeme muset ještě definovat, co je to ta vaše veřejná služba.“ Myslel to smrtelně vážně. Od dob Vladimíra Železného v hlavách šéfů komerčních médií dřímá pocit, že jsou to oni, kdo má vykolíkovat mantinely veřejné služby. Železný říkal, že veřejná služba je to, „co komerce nechce a nevyplatí se jí dělat“. Ve svém pořadu „Volejte řediteli“ to pak zopakoval tolikrát, až tomu část veřejnosti začala věřit.

Pro následující těžkou dekádu plnou srážek s novou mediální realitou bude rozhodující komunikace.  Mohlo by se zdát, že o tom, co čeká nového generálního ředitele České televize, bylo napsáno za poslední dva týdny hodně. Opak je ale pravdou. Nový generální ředitel přitom zásadně ovlivní podobu veřejné služby ČT v současné složité dekádě rozpadajícího se klasického mediálního trhu.

Nedávno mě pobavil jeden zahraniční manažer komerční televize, když mi sdělil svoje „rozhořčení“ a „znechucení“ nad Čechy, kteří v neděli nejraději sledují cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem.„Nepochopím a nejsem sám, proč Češi radši koukají na ČT1 na staršího chlápka v laciných eskapádách ze života než na světovou talentovou show nebo úspěšné americké filmy. Víme, že Češi jsou zvláštní národ, ale čím to je? Vaší pivní povahou?“ poptával se.

Sport v České republice nebyl a stále rozhodně není „zábava na volný čas“. A stejně tak prožívání sportu. V poslední době se objevilo několik protichůdných názorů, co by veřejná služba ČT měla dělat. Vykazovaly jeden společný rys – bez analýzy a pochopení, co je v české společnosti tradiční hodnotou, burácely silné soudy o mantinelech „veřejné služby“. Odborné veřejnosti nebo občana se jako vždy nikdo neptal. To se týkalo i sportovního programu České televize ČT4.

Proč je BBC v Česku tak skloňovaným měřítkem? Důvodů je hodně. Nestor novodobé české rozhlasové žurnalistiky Karel Kyncl odpovídal už před patnácti lety na otázku, proč Český rozhlas není postaven a nemá takový společenský respekt jako BBC, lakonicky: „Problémem asi je, že v ČR nežije dost Britů.“ Bonmot má dvě strany. Je jasné, že jsou důležití Britové jako diváci. Stejně tak ale Česká republika není Británie a veřejnou službu nedělají Britové. Nová digitální epocha stírá rozdíly a globalizuje, takže je důležité po BBC opět kouknout.

České zápasy MS v hokeji měly na webu České televize stejnou sledovanost, jakou má průměrně při událostmi nabitém dni zpravodajská ČT24. Souviselo to s výkony českého mužstva, ale nejenom.Zájem o hokej na internetu předčil očekávání a ukázal, že zájem o televizi na internetu roste a netýká se jen pořadů z archivu iVysílání. Systém, jak byl v minulosti nastaven, nevydržel zpočátku masivní nápor a musel se za pochodu přebudovat, aby poté odbavil historicky nejvyšší čísla online sledování ČT.

„Televize potřebuje maximální atraktivitu a diváka. Českou televizi nevyjímaje.“ Když v roce 2007 zemřel Karel Svoboda, na ČT24 se řešilo, zda by se jeho pohřeb měl živě vysílat. Na jedné straně stála skupina, která tvrdila, že Svoboda byl osobností, která výrazně ovlivnila československou pop music, měl silný životní příběh a lidé by měli mít možnost se s ním skrze Českou televizi rozloučit. Druhá skupina říkala, že pouhý skladatel pop music si takovou pozornost nezaslouží a vysílání jeho pohřbu bude ryzí senzacechtivý bulvár.

Aplikace budou pro televizní byznys znamenat totéž, co pro telefonní komunikaci znamenaly mobily. Je svět aplikací móda, nebo prostředek, kterým se konečně vyřeší hodně mediálních problémů, včetně distribuce televizních pořadů v chytrých mobilech a televizorech? napadalo mě v Barceloně na okraj tamní megakonference o mobilním světě. A jak doba aplikací ovlivní veřejnou službu?

V televizním světě existují tři základní otázky, které manažeři řeší: jak rychle přebudovat vysílání na HD? Kdy a co bude muset být vyráběno ve 3D a nakonec, zda je moudré promovat hybridní televizory a stahování pořadů, když to ohrozí tradiční programy?

Z1 nechtěla být „low cost“ a místo atraktivního živého vysílání se soustředila na pravidelné zprávy a pořady, tedy publicistiku.Při pročítání komentářů ke konci televize Z1 mě napadlo, že za těchto důvodů, co se píše, by mohla skončit jakákoliv televize: zábavná, kulinářská, dokumentární nebo sportovní. Zakladatelé televize a komentátoři tvrdí: byl to projekt ve špatnou dobu a bylo málo peněz. Z velké části nemají pravdu.Konec Z1 mohl být zcela jiný, kdyby jeho zakladatelé rozuměli trhu v roce 2004 nebo 2008. Kdyby skutečně vytvořili zpravodajskou televizi, ne jen o jejím zpravodajském charakteru mluvili.

V naší technologicky dynamické a agresivní epoše nemá nikdo jisté místo pod sluncem. Papírové noviny jdou na neodvratnou porážku, internetové deníky lákají kdeco, jen ne peníze a rozhlas žije hlavně díky autorádiu. Jenom televize se otřásá zatím méně než jiní.Přitom právě v televizní oblasti přichází revoluce. Nikoli neslyšně, jak nástup nové velké doby popisoval Nietzsche, pěkně hlučně a nelítostně.

S digitalizací, revolučním projektem, bylo spojeno ohromné očekávání. Digitalizace svět skutečně změnila. Mediální experti i diváci jsou ale při analýze v rozpacích. Čekali snad něco víc? Nebo jiného? Základním pravidlem tržní ekonomiky je volná soutěž, která tvoří širší nabídku a tlačí ceny dolů, což přináší dobro spotřebiteli. Digitalizace v celém světě měla vedle kvality signálu a možností doplňkových služeb, přinést také „více trhu“. V Česku, kde bez připojení na kabel nebo satelit, donedávna existovaly běžně jen čtyři programy, to byla vítaná změna.

Každý nový fenomén v médiích vyvolává očekávání, ale i fámy zastiňující podstatu. Sociální sítě mají bezesporu svůj rub a líc, ale je potřeba je střízlivě hodnotit v kontextu doby, společenské komunikace a technologického vývoje. Následující čtyři námitky proti Facebooku a můj komentář k nim nejsou obhajobou této formy sociální sítě. Má jen ukázat, že není nebezpečnější, než fenomény minulých dekád: film, punk, vodka, televize nebo masová turistika.

Slyšel jsem úvahu, že výborně naprogramované médium budoucnosti by mělo splynout s jeho uživatelem v sociálních sítích v „dokonalé bouři“. Termín z meteorologie pouze dokazuje, že podoba médií budoucnosti nemá zatím vlastní terminologii a debaty o ní jsou plné metafor. Komu se to nelíbí, ještě nepochopil, k jaké revoluci v médiích dochází a co by mohlo být jejím výsledkem. Podobá se jedné milé dámě, která mi s vážnou tváří vyprávěla, že facebook je seznamovací odpornost a podobná věc tady přece byla odjakživa, předcházela mu novinová inzerce. Youtube prý jen nahrazuje televizní pořad, kam se posílala domácí videa.

Kdybych počítal námitky, rady, rozčilování a doporučení od politiků, jak by měla česká média dělat velké diskusní pořady, přál bych si mít takovou cifru v bance. Co politici chtějí? Politici, a nelze se jim divit, tvrdí, že debaty mají být pouze o faktech. V podtextu je potom cítit přání, aby se s nimi zacházelo uctivě a nikdo se neptal na soukromí, protože je svaté a s politikou nesouvisí. Těžko se mi při sporadickém povědomí o pravidlech moderní žurnalistiky a bojácnosti mediálních poradců vysvětluje, že požadují, aby husa začala štěkat. Televizní politické diskuse jsou bohužel stále okrajověji o faktech a těžko se v nich dá držet ona „ctivost“k diskutujícím. Fakta najdou diváci ve zprávách, diskusní klání je k něčemu zcela jinému. A to přesto, že moderátor a politik mají vůči sobě respekt a oba kladou důraz na věcnost debaty.

Ve sveřepé debatě o soužití tradičních a „nových“ médií, především pak sociálních sítí se zapomíná na tu nejpodstatnější otázku: K čemu média máme? Proč a jak jsme schopni a ochotni je vnímat. Bez ní podle mne není možné měnící se svět médií chápat. Když před 200 lety vyšla v Německu nebo Francii kniha význačného spisovatele nebo básníka, byla to společenská událost. Čtení takového díla patřilo k běžnému zvyku lidí toužících pochopit dobu, najít souvislosti dějů, které v náznacích a torzech tvořily jejich životy. Mít přečteno bylo salonfähig a šlo o nutnou intelektuální výbavu.

Nemine rok, aby se ve světě internetu nestalo něco převratného. Pamatuji si, jak jsem byl před třemi lety na mediální konferenci v Bonnu a jeden z vystupujících tam s údivem říkal: „Tohle je doba, ve které nejde předvídat médiím budoucnost. Ve chvíli, kdy portál s domácím videem, k němuž téměř nepotřebujete zaměstnance, protože lidé jej plní dobrovolně, stojí miliardy dolarů, přestává legrace.“