„Televize potřebuje maximální atraktivitu a diváka. Českou televizi nevyjímaje.“ Když v roce 2007 zemřel Karel Svoboda, na ČT24 se řešilo, zda by se jeho pohřeb měl živě vysílat. Na jedné straně stála skupina, která tvrdila, že Svoboda byl osobností, která výrazně ovlivnila československou pop music, měl silný životní příběh a lidé by měli mít možnost se s ním skrze Českou televizi rozloučit. Druhá skupina říkala, že pouhý skladatel pop music si takovou pozornost nezaslouží a vysílání jeho pohřbu bude ryzí senzacechtivý bulvár.
První názor zněl: ČT je pro všechny a většinová náklonnost se nedá přehlížet. Druhý: ČT si musí držet od masového emočního zájmu striktní odstup. ČT je dle ní exkluzivní zboží, ne společenský magazín.
Pohřeb se tehdy vysílal, byl vkusně komentován s následnou debatou a měl na ČT24 vysokou sledovanost. Debata tím ale neskončila, zuří dál.
Nejhorší na celém sporu, který bych mohl zkratkovitě pojmenovat jako boj „obyčejného člověka se selským rozumem a citem“ s „povýšeným intelektuálem“ je, že obě skupiny mají svoji pravdu a není vůle spor jednoznačně rozsoudit.
Třeba i kvůli tomu, že debatu o veřejné službě dlouhá léta v ČR dirigovaly zájmy komerčních médií.
Před deseti lety Vladimír Železný, tehdy šéf televize Nova, tvrdil, že veřejnoprávní televize by měla vyrábět a vysílat jen to, co se komerci nevyplatí, nechce to dělat nebo to neumí vyrobit levněji. Podle této logiky by veřejná služba jen čekala na kost, co zbude. Pro intelektuály, menšiny a službu státu.
Že by takovou službu málokdo sledoval? Jenom dobře. Veřejná služba se přece nesmí ohlížet na počet diváků.
Zásadní otázka zní: má být veřejná služba spíš většinová nebo výběrová, divácky poutavá nebo elitářská? Má sloužit většině nebo jakési malé elitě?
Tvrdím, že Česká televize musí být současně a neustále oboje.
Vytvořit takový koktejl je složité a v různých obdobích se to daří s různým výsledkem. ČT potřebuje mít většinový program na ČT1, který vytváří identitu veřejné služby s celou rodinou, napříč všemi generacemi. Zároveň musí podporovat umění, kulturu, přinášet nekomerční filmy, divadelní představení a koncerty na ČT2. ČT24 musí být zpravodajským servisem, který plní roli jak v politické, tak ekonomické, regionální a zahraniční oblasti. A ČT4 sport? Přináší ne jedné straně přenosy z českého sportu i dražší světové akce, na které nemají zdejší televize peníze.
Dohromady tvoří tato čtyřka programů mix pro většinového diváka, samostatně jsou úspěšné různě.
I když si ale veřejnou službu takhle definujete a obhájíte, nemáte ani na vteřinu vyhráno.
Zaprvé, to ještě nic neříká o tom, že program, který máte teoreticky vykolíkovaný, naplníte správným, tedy dostatečně atraktivním programem.
Ano, zdůrazňuji termín ATRAKTIVNÍ.
Pořady pro děti můžete udělat staromilsky a nekoukatelně, nebo atraktivně. Můžete vybrat divadelní představení, koncerty nebo dokumenty, které jsou poutavé, zajímavé nebo nepovedené a nudné. Vybrat umělecký film, co zaujme dvě stě tisíc diváků nebo jen dvacet. A stejně tak zpravodajství a publicistiku, ČT24 nebo i Události, můžete postavit pro masového diváka s udržením kvality, serióznosti a atraktivity nebo je zabít špatnou dramaturgií.
V tuhle chvíli přichází další otazník: Znamená vyšší počet diváků snižující se kvalitu a obsah pořadu nebo kvalita může být zachována i při masovosti? A obráceně: Snižuje-li se počet diváků, nesvědčí to o tom, že pořad je určen náročnějšímu menšinovému divákovi a je tedy veřejnoprávní?
Odpověď je jednoduchá: Pouze kombinace kvality a relativně silného diváckého zájmu může zaručit, že veřejná služba plní svoji roli za svěřené peníze dobře.
Kvalita znamená, že dokáži najít novou svěží uměleckou formu, obecně palčivá témata a dostat je k divákovi. Dopředu si neklást žádné divácké cíle je alibismus a neprofesionalita, protože pak je vše jedno. Skladba programu je pak ryze subjektivní a špatná práce se nedá rozeznat od dobré, talent od diletantismu. Televize potřebuje atraktivitu.
Dělat noviny bez fotek a s články na celou stránku lze. Čtenářů bude málo. Znamená to, že dělám kvalitní noviny pro elitu a zbytek jsou hlupáci, co tomu nerozumí?
Rozhlas s monotónními čtenými zprávami bez rozhovorů a živé interakce lze, ale je to pak „náročnější“ rádio pro elitu nebo odfláknutý amatérismus?
A stejně tak televize. Znamená, že když vyberu nepovedené dokumenty na nezáživné téma, nudné seriály, filmy, publicistiku, koncerty a zprávy, že jsem dobyl „elitního diváka“? Anebo je to selhání?
Je jasné, že pro veřejnou službu není počet diváků a chytlavost tématu jediným smyslem existence, proč něco točit a vysílat. Zbavit se ale potřeby dělat věci atraktivní a divácky zaujmout, znamená pozvolnou smrt. Přirozenost světa veřejné služby je založena na kombinace mnoha vlivů, ale jen tento komplexní tlak dovede přimět člověka, aby ze sebe vydal to nejlepší a našel způsob, jak závažné společenské téma zpracovat s co největší odezvou.
Bavíme se totiž o televizi, ne klubovém kině. Televize je masově sdělovací prostředek, který má svoje pravidla. Něco v něm zabere, něco nikoliv.
Bylo by tragédií veřejné služby ČT, kdyby se stala intelektuálním zatuchlým ghettem. Ten, komu by to vyhovovalo, jí buď nepřeje, nebo jí nerozumí.
