Ve sveřepé debatě o soužití tradičních a „nových“ médií, především pak sociálních sítí se zapomíná na tu nejpodstatnější otázku: K čemu média máme? Proč a jak jsme schopni a ochotni je vnímat. Bez ní podle mne není možné měnící se svět médií chápat. Když před 200 lety vyšla v Německu nebo Francii kniha význačného spisovatele nebo básníka, byla to společenská událost. Čtení takového díla patřilo k běžnému zvyku lidí toužících pochopit dobu, najít souvislosti dějů, které v náznacích a torzech tvořily jejich životy. Mít přečteno bylo salonfähig a šlo o nutnou intelektuální výbavu.
Ještě před sto lety bylo běžné, že lidé četli Kanta, či diskutovali o Marxovi a Darwinovi. Nebylo to nějaké hospodské tlachání, i když ani o něj není nikdy nouze. Ke vzdělanosti prostě patřilo číst a znát pokusy popsat dějiny, lidstvo a otázky po smyslu bytí. Humanitní vědy kvetly, což nikterak neznamenalo, že by společnost byla kulturnější. Jen ti, kteří žádali oběh informací, lovili ve stejném rybníku a ten se vyznačoval relativně stálou teplotou. Rytmus oběhu idejí a vědění umožnil diskusi, a když přišla na trh intelektuální novinka, mozek byl notně vyhladovělý.
Řečeno spolu s Milanem Kunderou, byl to věk „pomalosti“, kdy lidé jezdili, četli, mysleli a žili oproti post-modernímu 21. století pomalu.
Ona pomalost musí být v uvozovkách, protože její význam v dnešní epoše zavání leností. Manželka asi ocení pomalejší milování, ale pomalá práce nebo čtení, natož pomalý koloběh vědění a informací se vnímá nerudně. Paradoxní je, že člověk XV. století by to XIX. pociťoval jako hektický povrchní rej. Pomalost zpátky v evropském čase zpomaluje a neustále ubývá písemných informací a vědění.
Úmyslně zdůrazněme, že písemných, protože už dávno psal Claude Levi-Strauss, primitivní kultury nashromáždily o přírodě a životě desetitisíce informací, které si předávaly ústní tradicí a zkušeností. Komplexně a do maximálního detailu si všímaly okolního světa a je naivní myslet, že jejich obsah je méně komplikovaný a závažný než naše „zprávy“. Mozek moderního člověka se od člověka neolitu neliší, inteligence neroste úměrně mase vědění, zvyšuje se ale počet témat, která má lidstvo k dispozici. Je to především písmo, které rozšířilo informační dálnice a sumu vědění.
Jelikož se moderní civilizace vyznačuje hlavně hromaděním informací písemných (ať jde o matematické vzorečky, básně nebo zákony), jde nám především o ně. Bez písma nejsou zatím média myslitelná a slovo „zatím“ je ve větě úmyslně. Nové milénium, jak by řekl Nietzsche, na křídlech holubičích přináší pro informační toky nová východiska a trendy plné rozporů a generačních nesrovnalostí.
Začal jsem úmyslně vzpomínkou na staleté intelektuální rituály v evropských kruzích vzdělanců, na které padl prach, protože podobně se asi cítí desetileté dítě, když pozoruje důchodce dívajícího se na pořad v televizi nebo listujícího novinami. I ono dítě se dívá na televizi a čte, ale častěji sleduje vybraný pořad na počítači, vědění k němu proudí víc a víc audiovizuální formou a mimo klasická audio (rozhlas) a video (televize) média. Navíc vstřebává ony informace zcela jinak než jeho děda.
Lidé totiž také kdysi jinak četli knihy než my.
Ponořit se do čtení bez tlaku času, bez stresu, kolik informací pobíhá po datových sítích, v novinách, obrazech a ve zvuku, číst bez ruchu dopravy a rychlopohybu současné společnosti znamenalo dojít na konci knihy k jinému prožitku. Mozek byl soustředěnější, nezatíženější soubojem milionů dat, která se ani nevyplatí v hlavě ukládat a třídit.
Zážitek z informací a vědění se změnil u lidí žijících dnes v jedné rodině jako svět kolem Waterloo od časů Napoleonovy bitvy. Málokdo si uvědomuje příkop, který z hlediska médií vyhrabává rozvoj nových mediálních technologií. A to, že najdeme osmdesátiletého dědu, jak vypisuje status na Facebooku, nic nemění na faktu, že jeho vidění oné sociální sítě je zcela jiné než u jeho vnuků a pravnuků a chápání a pocit z informací takto získaných bude generačně nepřenosný, stejně jako mentální stav čtenáře Paní Bovaryové z Paříže XIX. století.
Nikdo na tom nemůže nic změnit ani při sebelepší vůli, protože naším trpkým údělem je si z mediálního hlediska pocitově i mentálně stále méně rozumět.
Jak v takovém generačním rozporu dělat vůbec média? Jak oslovit po celé XX. století omílanou masovou společnost? Není vlastně nesmysl pokládat současnou epochu za masovou, když ani v jedné rodině není možné mít „obecného“ příjemce informací, spotřebitele masmédií?
Stojíme na prahu „selektivních masmédií“ a „generačních informačních toků“, protože žijeme v době oddělených generací, které jsou od sebe odseknuty v běžném životě i historickém čase. Oddělené generace nechtějí sledovat stejné informace stejný způsobem, protože ani nemohou. Potřebují mít svoje pořady, svoje druhy „tisku“, svoje typy zpráv, protože začínají mít svůj v čase omezený typ vnímání informací a komunikování a nic na tom nezměníme. Zatím se nám onen svět zdá být vzdálený jako cizí galaxie, ale už je dávno tady a brzy zcela změní naše představy o médiích, jejich specifikaci a roli ve společnosti.
Zatím si myslíme, že je to jen naší érou soužití knihy, novin, rozhlasu a klasické televize s internetem, sociálními sítěmi, celebrizací zpravodajství a videí on demand. To je nesmělý začátek dalšího rozmělňování podoby médií a většího důrazu na obraz a zvuk.
Čeká nás doba, kdy typ média bude mít životnost úspěšné seriálové série nebo možná kratší. Poté se ten generační komunikační prostředek „odloží“, protože na jeho místě budou vyrůstat souběžně dva až tři nové. Pro manažery noční můra? Jen ve chvíli, kdy nebudou měnit formu a typologii stejně tak důrazně a rychle jako typ obsahů. Z našeho pohledu závratné tempo výměny celých médií bude jedny děsit, druhé vzrušovat, ale bez chápání zákonitostí nelze uspět a mít životaschopné informační dálnice, kterými bude proudit v zásadě totéž co v minulosti: zprávy, emoce a vědění. Jen ty dálnice budeme mít možná za sto let, ale možná jen několik dekád, napíchnuté do nervových spojení v mozku.
A pár starosvětských duší bude snít o době, kdy noviny bývaly v trafice a v televizi byly večer zprávy pro celou rodinu. Budu jednou žít s vědomím, že jsem byl u toho a nový svět nešlo zastavit.
Zbude jen nostalgie, protože naše epocha je už vlastně mrtvá.
