Je to důsledek moderní společnosti, která má možnost cokoli kdykoli zaznamenat. Téměř neexistují místa, která nesnímá průmyslová, bezpečnostní nebo dopravní kamera. Téměř neexistuje ani místo, na kterém by nebyl alespoň jeden člověk s telefonem a přístupem k videu a internetu. Jedno z nejsnímanějších míst posledního týdne bylo okolí vídeňské synagogy, místo teroristického činu. Tamní policie už během pondělního večera veřejnost požádala, aby pořízené obrázky dál nezveřejňovala. Jak k takové výzvě mají přistoupit média, která se snaží informovat o tom, co se stalo? Téma, které se opakuje tak často, jako se opakují teroristické útoky, rozebírá pořad Newsroom ČT24.
Při útoku ve Vídni policie prosila, aby se nesdílely záběry z místa. Musíme informovat, oponovala média
V pondělí večer se k médiím dostala informace: v centru Vídně se střílí, na místě jsou zranění včetně policistů, útočník je na útěku. Zejména ta středoevropská, kvůli blízkosti rakouského hlavního města, zbystřila. A snažila se ihned získat zpřesňující informace. Například Česká televize na místo vyslala svého zahraničního zpravodaje ze Slovenska.
Ještě dřív, než se v médiích objevily podrobnosti, na sociálních sítích už visela videa od přímých účastníků útoku. A pak se na Twitteru vídeňské policie v několika světových jazycích objevila výzva, aby lidé žádné obrázky z místa nesdíleli.
„Samozřejmě, že rakouská policie měla právo o to prosit, a samozřejmě, že účastníci sociálních sítí měli právo to video sdílet,“ říká k tomu novinář ze zahraniční redakce Seznam Zpráv Pavel Novotný.
Obavy z pomoci teroristům
Ne každý výzvu uposlechl. To se týká jak lidí, tak zpravodajských médií. „Vídeňská policie v tomto ohledu nemá pravomoci. Ona může pouze požádat. Není to poprvé, takové věci se budou dít. A myslet si, že můžeme zastavit takový proud informací v 21. století, je trochu naivní představa,“ hájí postup médií zahraniční reportér České televize Jakub Szántó.
Vyšetřovatelé mají v takových situacích obavy, že zveřejněné informace pomůžou útočníkovi. Podle Jakuba Szántó ale v případě střelby ve Vídni taková obava neexistovala. „Nebylo možné ho jakýmkoliv způsobem prozradit zveřejňováním videí, čehokoli z policejní akce, vzhledem k tomu, že na řadě videí byl útočník sám. A myslím, že byl po smrti, takže by videa ani nesledoval. Nevím přesně, co by mu to prozradilo,“ vysvětluje.
Není možné neinformovat. Možné je minimalizovat násilí
Za všech okolností ale platí, zejména pro seriózní a veřejnoprávní média, základní pravidla etiky. Nejdřív ověřit autenticitu přebíraných materiálů z internetu. A nezobrazovat smrt.
„Média mají povinnost sdílet co nejdetailnější popis místa činu. Měla by se ale vyvarovat všech hororových scén. Mimochodem, anglická média zveřejnila fotografie střelby přímo do lidí, ale ani ona si netroufla zveřejnit video. Česká média se s tím vypořádala mnohem lépe. Ta se těch hororových a drastických scén vyvarovala, což si myslím, že je správně,“ komentuje novinář specializující se na zahraniční události Novotný.
Právě o šíření násilí a strachu totiž většině teroristů jde. „Co zobrazujete? Paniku. Ta byla vidět i ve Vídni, ve zvuku je slyšet křik a úzkost lidí. A to je přesně to, po čem touží. A přitom informačně to není nezbytné. Samozřejmě, že novináři mají potřebu o tom informovat. Není možné, že by neinformovali, ale je třeba minimalizovat obrazovou a zvukovou složku, aby nenahrávala hlavnímu cíli islámského terorismu,“ vysvětluje mediální analytik Jaromír Volek.
Ze stejného důvodu visí často otazník také nad otázkou, jak detailně o teroristovi informovat. Jestli zveřejňovat jméno, věk, původ. Různá média k tomu přistupují různě. V tomto případě se český divák dozvěděl vše. Například loni v březnu měl Nový Zéland jinou ambici – útočníka z města Christchurch vůbec nepojmenoval. Zveřejněn nebyl oficiálně ani záznam, který sám natočil. Neodvysílala ho ani žádná z českých redakcí.
Reportáž o etických aspektech informování o teroristických útocích uvidíte v neděli večer v pořadu Newsroom ČT24.