Násilí odehrávající se za zavřenými dveřmi domů nebo bytů může mít mnoho podob. Terčem dehonestujícího a násilného chování se stávají i senioři, slovních, a dokonce i fyzických útoků se na nich dopouští jejich dospělí děti či vnuci. Dostat tento problém, o němž se příliš nemluví, do pozornosti společnosti se pokouší dokument z cyklu Z lásky nenávist. Režisérka snímku Ivana Pauerová Miloševič a zakladatel sdružení Život 90 Jan Lorman, jenž se na dokumentu podílel, mluvili o násilí na seniorech také v rozhovoru s Jakubem Železným v pořadu Události, komentáře.
Začíná to okřiknutím, končí fackou. ČT natočila dokument o domácím násilí na seniorech
iVysílání: Z lásky nenávist 3 - Domácí násilí na seniorech (zdroj: ČT24)
Co vás vedlo k tomu věnovat se po násilí na ženách a mužích právě seniorům?
Ivana Pauerová Miloševič: Bylo logické přemýšlet jako o dalších v řadě o dětech nebo seniorech. Rozhodli jsme se začít seniory.
Na výzvu se pro natáčení dokumentu přihlásilo zhruba sto lidí, jejichž příběhy se staly osou scénáře. Podle čeho jste nakonec vybrali pět protagonistů?
Ivana Pauerová Miloševič: Vybrali jsme jich pět, ale natáčeli jsme nakonec se čtyřmi. Příběhů bylo více než sto, jenomže ty ostatní se týkaly spíše otázky šmejdů či domova důchodců, což jsou, jak se ukázalo, témata pro případné další filmy.
V čem jsou podle vás, pane Lormane, senioři od svých blízkých nejohroženější?
Jan Lorman: My senioři jsme velmi zranitelní, pokud se naruší mezilidské vztahy. Když ztratíte důvěru ať už k těm nejbližším, anebo k někomu, kdo o vás pečuje, může to být i profesionální zdravotník nebo pečovatelka.
Co tu ztrátu důvěry může způsobit?
Jan Lorman: Buďto je to záměrné, tedy že ten člověk cílí na majetek a snaží se staršího člověka zmanipulovat, aby udělal něco, co by sám o své vůli neudělal. Anebo je to i obrana pečujících, protože už nezvládají nároky péče a potřebují vyslat signál, že už nemůžou. Takže pak řeknou: Prosím tě, mami, buď tak hodná a prostě seď, nemluv a nedělej nic.
Věta „Mami, seď tady, buď hodná a nic neříkej“ je sice nepěkná a nevhodná, ale pořád ještě není za hranou, nebo ano?
Jan Lorman: Je přiblížením k hraně, protože násilí obvykle začíná ztrátou respektu. Úvahami typu „Ty jsi stará“, „Prosím tebe, už tomu nerozumíš“ nebo „Nepleť se nám tady do toho“. To bývá začátek, po němž následují další stupně, to znamená psychický a třeba i fyzický nátlak. Péče nebo podpora, kterou starý člověk očekává, najednou nepřijde nebo přijde způsobem, který tomu člověku působí bolest.
Takže primárně v těchto případech nejde o majetek?
Jan Lorman: Násilí na seniorech hodně souvisí s majetkem, ale nejen s ním. Vypovídá prostě o krizi ve vztazích, že už starý člověk překáží něčemu, co mladý člověk potřebuje.
Ivano, ověřovali jste slova seniorů, s nimiž jste natáčeli? Jestli si někteří trošku nevymýšleli, aby byli zajímaví nebo protože si chtěli popovídat s filmaři.
Ivana Pauerová Miloševič: Ukázalo se v terénu a při rešerších, že tahle pochybnost se objevuje. Co říká senilní babička, co říká bláznivý dědeček. Samozřejmě, že jsme si informace ověřovali, mluvili jsme s lidmi z rodiny, z obce. Snažíme se tímto filmem trochu posunout optiku vnímání stáří. Je tu sice nějaká legislativa a její implementace do reality, ale my ukazujeme i další otázky samoty, peněz a spousty dalších aspektů.
Pane Lormane, jak má senior poznat, že jednání jeho okolí je už za hranou, že už by ho měl nějak řešit?
Jan Lorman: To je těžké. Nejde o něco stabilního, děje se to v sezonách. Někdo se jednou vyjádří hrubě, ale pak je zase laskavý a v tom okamžiku starší člověk zase všechno odpustí a začne věřit – a v tu ránu zase přijde facka…
Myslíte facku v přeneseném slova smyslu, nebo dochází i na ty skutečné?
Jan Lorman: Myslím facku v uvozovkách i skutečnou. Jsou i jiné způsoby, třeba vzít starému člověku hůl, přestože je na ní závislý, nebo v zimě otvírat okna dokořán, aby byl nemocný. Je potřeba takové situace sledovat i zvenku. Aby si lidé všímali svého okolí, jestli se něco takového neděje u sousedů, a dokázali na to upozornit. A pokud se dotyčný senior stydí za to, že ho děti týrají, protože to považuje za rodičovský debakl, tak aby ho dokázali vyzvat, ať se brání.
Předpokládám, že i to je cílem dokumentu, tedy nejen ukázat situaci, které se dějí, ale i se pokusit ukázat řešení.
Ivana Pauerová Miloševič: Především jsme se snažili o jakousi anatomii toho, jak se násilí na seniorech děje. Začne nepřiměřeným okřiknutím a pokračuje klidně i mnoho let. Žádný z těch případů se nestal tak, že by se někdo jeden den vzbudil a řekl si: Teď chci svého otce vyhnat z domu. To začne pomalu.