V čele nejprestižnějšího žebříčku nejlepších filmů historie, který každých deset let vyhlašuje časopis Sight & Sound, se objevil veřejnosti neznámý belgický snímek s názvem Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel od režisérky a scenáristky Chantal Akermanové. Podle některých jde o zbrklé rozhodnutí vedené touhou po narovnávání reprezentace jiných než mužských autorů, jiní naopak politizaci odmítají a mluví o přirozeném otevírání žebříčku díky současné dostupnosti dříve zapadlých děl. Vítězný snímek je z roku 1975.
V „nejlepším filmu historie“ žena stele postel, zapíná kamna a škrábe brambory. Vítězství vyvolalo kontroverze
Ovdovělá Jeanne žije se svým dospívajícím synem a její život ovládá přesně narýsovaná rutina. Dokonce taková, že většinu ze snímku režisérky Chantal Akermanové tvoří strohé pozorování domácích úkonů během třech dnů, mezi které patří čištění bot, zapínání plynových kamínek, mytí nádobí, stlaní postele nebo obalování řízku.
Při těchto činnostech se hrdince nestane nic, co by splnilo standardní parametry dramatického vyprávění, pokud mezi ně divák nepočítá třeba větu „Už mi nezbývá moc vlny“.
Přes všechnu diváckou nevstřícnost se však nevyplatí být k viděnému lhostený, protože žena, která v jedné z mála replik prohodí, že se „nechtěla lišit od ostatních“, se skutečně v podobě svých aktivit pomalu lišit začne. Divák tak sleduje film, v němž se „nic neděje“, ale cítí, že je v něm něco skryto, že pod obrazy každodennosti cosi probublává, jakási revolta, i když by ji divák ve většinou klidné tváři Jeanne zprvu nenašel.
Tříapůlhodinový avantgardní, pomalý snímek Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel se v prosinci stal vítězem asi nejrespektovanější ankety o nejlepší film na světě, již vyhlašuje britský magazín Sight & Sound. Uveřejňuje ji každých deset let – od roku 1952.
Film Akermanové se v žebříčku umístil už před deseti lety, kdy byl na 36. místě. Tehdy zvítězilo Hitchcockovo Vertigo, které je nyní na druhém místě, přičemž Wellesův Občan Kane, jenž první místo držel pět dekád, „spadl“ na třetí místo.
Narušit status quo
„Jeanne Dielmanová zpochybnila status quo už v době premiéry v roce 1975 a dělá to dodnes,“ uvedl k výsledkům ankety na webu Britského filmového institutu, jenž časopis Sight & Sound vydává, jeho šéfredaktor Mike Williams. „Je to významný feministický film a jeho pozice na vrcholu symbolizuje lepší zastoupení režisérek v první stovce (nejlepších filmů – pozn. red.). I když je skvělé vidět Vertigo a Občana Kanea v první trojce, úspěch Jeanne Dielmanové nám připomíná, že existuje svět neviděných a nedoceněných drahokamů, které je třeba objevit,“ doplnil.
Jeanne Dielmanová podle některých reakcí zosobňuje současné tendence v umělecké tvorbě, které hledají autentickou ženskou zkušenost, v níž se má osobní přirozeně stávat politickým. Proto lze s nadsázkou říct, že v současnosti nemohl být takto oceněn jiný film než právě Jeanne Dielmanová, snímek, jenž ukazuje „malý, neprivilegovaný“ osud v jednom bytě.
Ve filmové branži jeho umístění v čele žebříčku filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Cléo od pěti do sedmi, Kmotr či Apokalypsa přesto vyvolalo vášně.
Podle některých se snímek objevil v čele ankety příliš náhle, což má působit uměle – podobně jako se v první stovce čerstvě zjevily poměrně nové snímky jako Parazit, Moonlight, Portrét dívky v plamenech nebo Uteč, od jejichž premiéry ale uběhlo příliš málo času, než aby se mohlo „určit“, že do oné stovky děl pohybujících se v rámci žebříčku v průběhu dekád šnečím tempem skutečně patří.
V anketě nyní hlasuje 1600 akademiků, kritiků, distributorů, kurátorů či archivářů, o polovinu více lidí než v roce 2012. O umístění jednotlivých snímků rozhoduje celkový počet zmínek ve všech „top desítkách“ všech hlasujících.
Och: K vítězi chovám obdiv
„Po sedmdesát let byl žebříček Sight & Sound spolehlivým měřítkem kritického konsenzu a priorit. Filmy se posunovaly v seznamu nahoru, jiné se posunovaly dolů; ale trvalo to. Náhlé umístění Jeanne Dielmanové na prvním místě ale podkopává důvěryhodnost celé ankety,“ napsal například na Facebooku režisér Paul Schrader s tím, že změny v organizaci hlasování neodrážejí „historické kontinuum, ale politicky korektní uspořádání“.
„Film Ackermanové je mým oblíbeným, je to skvělý, přelomový film, ale jeho nečekané číslo jedna mu nedělá dobrou službu,“ doplnil Schrader.
Některá média si všimla, že časopis měl údajně najmout konzultanty, kteří podobu hlasování formovali, jiní poukazují na to, že Jeanne Dielmanová se v posledních deseti letech začala více objevovat ve festivalových retrospektivách, online videotékách i specializovaných kolekcích, tudíž se pomalu dostávala do odborného povědomí.
Když pak hlasující měli odevzdat svoje žebříčky, zařadili právě ji, protože jim přišlo nepřístojné v době, kdy se například na festivalech řeší parita v zastoupení žen a mužů, nezařadit režisérku.
Jedním ze stovek hlasujících byl i umělecký šéf Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Karel Och. Podle jeho názoru se v aktuálním žebříčku mnohem více odráží komplexnost naší doby, její do jisté míry revoluční aspekty, relativizace mužského pohledu, jeho přímá konfrontace s pohledem ženským.
„Podívejte se na Sedmikrásky, skončily ve třetí desítce, což je mimořádný úspěch. Pokud se nepletu, před deseti lety v diskutované stovce vůbec nebyly. Fascinující doba!“ sdělil Och ČT24. Sedmikrásky Věry Chytilové se v žebříčku umístily na osmadvacátém místě.
„V anketě hlasovalo 1600 filmových kritiků, publicistů a jiných profesionálů z branže. O jejich či naší nezaujatosti není pochyb, totéž platí pro fundovanost. Jelikož byl film Jeanne Dielmanová zvolen, bezesporu tam patří. Možná je méně přístupný, náročnější než Vertigo nebo Občan Kane, to ovšem nesnižuje jeho výjimečnost. Já pro něj nehlasoval, ale obdiv k němu chovám,“ doplnil Och s tím, že on sám „umění spíše vnímá, než hodnotí“.
- Opening Night (John Cassavetes, 1977)
- Podivné vyšetřování (Elio Petri, 1970)
- Markéta Lazarová (František Vláčil, 1967)
- Správce Sanšó (Kendži Mizoguči, 1954)
- Nadmuté město (John Huston, 1972)
- Divoká banda (Sam Peckinpah, 1969)
- Večer kejklířů (Ingmar Bergman, 1953)
- Východ slunce (F. W. Murnau, 1927)
- Holy Motors (Leos Carax, 2012)
- Obrazy starého světa (Dušan Hanák, 1972)
Posuny ve společnosti
Aktuální společenské změny se podle Ocha odráží nejen v současné tvorbě, ale i v úhlu a komplexnosti pohledu, kterým jsou nazírány filmy vzniklé dříve. „Je to zcela legitimní, ovšem pouze po hranici, za kterou přichází hysterii vyvolávající umělé roubování současných debat na snímky vyrobené v době, kdy se o těchto debatách nezdálo ani nejprogresivnějším jedincům,“ podotýká.
Možná to tak může znamenat i to, že snímek Jeanne Dielmannová vzniklý v roce 1975, jehož režisérka již zemřela, je v současných debatách jakýmsi rukojmím.
Jinou českou hlasující v žebříčku Sight & Sound bývala i filmová teoretička, pedagožka a publicistka Zdena Škapová, která se ale posledních hlasování už nezúčastnila. Vidí však přesto posun v tom, jaký typ filmů je dnes v rámci výročních ocenění, grantových politik či festivalových vavřínů především vyzdvihován.
„Z mého hlediska je patrné, že zájem je dnes o díla, která mají charakter agitky, tíhnou tedy ke schematičnosti, k výpovědi redukované na jeden rozměr. Přednost má společenská satira, čím vyhroceněji vykresluje nefunkčnost a amorálnost zavedeného systému, tím lépe,“ sdělila ČT24 s tím, že za taková díla považuje třeba nedávné úspěšné festivalové tituly jako Smolný pich aneb Pitomý porno nebo Trojúhelník smutku, jenž nedávno triumfoval na Evropských filmových cenách.
„Dávám přednost takovému dílu, které je vícevrstevné a neredukuje předváděné postavy na jedinou vlastnost, která se hodí k tezovitému konceptu celku. Za kvalitu uměleckého díla nepovažuji přímočarost a ilustrativní uchopení tématu. Film samozřejmě může být třeba i kritickou reflexí, ale musí ji ztvárnit sofistikovaně a kvůli kritičnosti nerezignovat na komplexnost sdělení,“ doplnila Škapová.
Další kolo hlasování v anketě Sight & Sound bude za deset let, mezitím jeho výsledky mohou posloužit i jako základ k dalšímu filmovému vzdělávání, což je pro mnohé nejdůležitější funkcí celého žebříčku. Ten možná marně přisuzuje exaktní hodnocení něčemu tak neuchopitelnému, jako je umění. Čeští diváci budou mít možnost vidět Jeanne Dielmanovou na velkém plátně v úterý 10. ledna v pražském Bio Oko.